Tajemství dračího jezdce | HTTYD

Prolog 🐉

Autor vypůjčených ilustrací výše: @smarty_drawing

★★★★★★★★

Tehdy to byl den jako každý jiný. Né, že by se nic nedělo, děti v brzkém věku mají vždy co objevovat, jen to nebylo nic speciálního. Byla jsem pár metrů od domova, na kraji jednoho z útesů, a vyžívala se v pozorování obřích okřídlených stvoření. Teplý západní vánek mi pocuchával tmavé vlásky, když jsem najednou zaslechla nářek, který upoutal veškerou mou pozornost. Malý Hrůzák, sotva deset kroků ode mě, schoulený naříkal pod jednou z mnoha borovic. Byl patrně zraněný.

Na svůj věk jsem toho o dracích znala mnoho, spousta zkušeností přišla s maminčinými historkami a otcovou nadšeností k objevování nových druhů. Měla jsem štěstí, že má rodina byla mou tichou oporou a vedla mě k poznání, mezitím co mi společnost strkala do rukou obvazy. Řekněme si upřímně - s mečem se doteď oháním lépe, než s jehlou a skalpelem.

,, Mám nového pacienta!" Vběhla jsem do dveří, v rukách nesoucí zeleno-žlutého dráčka, kterého jsem následně opatrně položila na stůl.

,, Jakého pak tu máme dnes?'' Zeptal se vysoký muž, ironicky s utěrkou a vařečkou v ruce.

,, Hrůzák Hrozivý,'' zašvitořila jsem.

,, Ten loví v hejnech. Byl tam doopravdy jen jeden?" Rýpl si otec, když tvora opatrně prohlížel. V následujících minutách mu k ošetřenému křídlu navíc přidal i pár sardinek za odměnu.

,, Měli bychom si dávat pozor. Tohle zranění bylo nepochybně od lovců,'' zamumlal si pod vousy; ,,Nebudou od tud daleko."

,, Zaletím zkontrolovat pobřeží," navrhla příchozí blondýnka, v košíku nesla suroviny k zítřejšímu obědu. ,,Přidáš se?"

Jestli jsem váhala? Hah, vůbec! Budu se chlubit, osud mi do cesty přivedl Nera - skrilla. Ano, jistě... otázky typu "Tebe rodiče pustí na tak obrovské, nebezpečné zvíře?" jsem čekala. Víte, krásou dětství je, že jste nestranní a nejste plní nenávisti. Právě protože nerozlišujete, co je nebezpečné a máte menší půd sebezáchovy, lehce se dostanete do situací, u kterých by dospělý člověk hodil nohy na ramena.

A když jsem domů přivedla tohohle draka, rodiče málem dostali infarkt. Domem lítaly třísky, takových keců o tom, že mi mohl nenávratně ublížit nebo zabít jsem od lidí, co se s draky bratříčkovali už od dávnověků vůbec nečekala. Věřte mi, doopravdy jsem chvíli zpytovala svědomí.

Hellino dítě. Tak mi začali říkat. Po pár letech se to sice vstřebalo, ale když došlo na debatu o nezkrotném "skrillovi", opakovalo se s ním i mé jméno. S Nerem jsme se totiž natolik spojily, že se stal mým neopomenutelným parťákem.

Každopádně, nic hezkého netrvá věčně, a co by to bylo za příběh, kdybych si žila jako princezna. Při naší obchůzce ostrova jsme si pár cizích lodí všimli. Žádná nás ovšem neupoutala natolik, aby jsme ji vyhodnotili jako nepřátelskou. Což byla jedna z chyb, kterou moje matka tehdy udělala. Zraněný Hrůzák byl prvním varováním, lodě druhým a zápach spáleniny byla věc třetí. Tomu jsme pozornost nevěnovali už vůbec, neboť na ostrově žilo tolik oheň plivajících draků, že tenhle smrad patřil na denní pořádek.

Kdybych se tehdy bývala radši řídila intuicí, možná bych v plamenech ohně neztratila to, co mi bylo nejdražší. Otce, matku, kamarády a hlavně domov.

Nepamatuji si přesně celé dění. Ti, jenž se stihli zachránit, zmizeli na moři, nebo v oblacích na svých dracích. Zbytku vyhasl život v sutinách domů, či při boji. Jeden moment mi ale doteď tkví v hlavě.

Ta chvíle, kdy se mi před očima zboural celý dosavadní život. Malá holka nezmůže proti bandě lovců nic. Můj otec se ve snaze chránit mou matku obětoval a matčiny oči vyhasly při záchraně mě samotné. I já si vysloužila pár ran, několik z nich dokonce padlo do hlavy, což způsobilo částečnou ztrátu paměti.

Probudila jsem se až v náručí dračí. Chopil se mě Nero a nesl mě přes oblaka kamsy pryč. S třeštící hlavou a zrakem nejasným jsem vstřebávala poslední dění. To, že jsem sama. Ve dvanácti letech.

Poměrně hladce mě Nero vyklopil na nějakém ostrově. Nezvedala jsem se, nebyla na to síla. Zoufalství. Tak nějak bych to popsala. Ucítila jsem silný pocit strachu a beznaděje. Ani slzy už nebyly mému pláči přítomné.

Valka. Bez ní bych dávno hnojila kytky ze spoda, nejspíš mi ji přivedl anděl, těžko říct. Ale byla tam. I s draky. Zachránila mi život úplně cizí brunetka s Bouřkořezem. Dalších pár let jsem strávila s ní, v doupěti utvořeném mrazivým dechem obřího alfadraka.

Teď jsem ji vděčná za půlku svých schopností. Naučila mě spoustu věcí, od manévrů s draky, až po - bohužel - domácí práce. Zastoupila pro mě roli matky, dokonce v mém vyhořelém domově byla a pátrala po přeživších. Pomáhala mi objevovat svět, často mě brávala sebou jako doprovod, když osvobozovala draky ze spárů lovců.

Když mi bylo necelých dvacet, přitáhla do doupěte dalšího člověka - jejího pravého syna, o kterém mi tolik vyprávěla. Ale byl zřetelně větší a starší, než jsem si z jejích historek pamatovala.

Včetně něj se mezi bájnými tvory objevil jeden na víc. Noční běs. Neuvěřitelná podívaná. Obdivovala jsem ho natolik, že i Nero začal žárlit. Běsové vlastně také nejsou zrovna mírumilovní draci, proto jsem se lehce začala obávat o svou pověst.

No co. Dítě Helly. V duchu se mi to líbilo. Zní to bojovně a antihrdinsky.

Po incidentu s Dragem Bludvistem jsem se objevila zde. Na Blpu. Jeden by řekl, že se ten název od inteligence tamních moc neliší, ale na to se dá zvyknout.

Stala se ze mě jedna z nejlepších dračích jezdkyň a útočnic, což rozhodně má co společného s mou pomstychtivostí. Cíl být pořád lepší a najít toho, kdo mi vzal domov.

Jen jeden háček to má...

Nemám tušení, kdo to byl. Indicie jsou nejasné a lovců přespříliš.