TOKYO NIGHT CATS

01

(PŘÍTOMNOST)

"Hej! Keikoooo!"
"Neřvi tak. Pokaždý když jdeme ven, tak strašně řveš," věnuji kamarádce ne příliš přívětivý pohled.
"Nebuď hned nabroušená. Mám jen radost," uculuje se jako měsíček na hnoji a dá mi ruku kolem ramen.
Mei byla neskutečný extrovertní tvor. Někdy to člověku opravdu dokázalo lézt na nervy. Byly jsme kamarádky snad už jako batolata. Takže možnost, že se týhle růžovky někdy zbavím, byla nulová.
"Ummm, kam půjdeme na jídlo?" Vyslovila do větru otázku a začala se rozhlížet po ulici. Věděla, že jí neodpovím, vždycky vybírala místo sama.
Tokyo bylo stále plné lidí. Bylo jedno jestli je den, nebo noc. Tudíž, bylo prakticky fuk, že jsme se vydaly na jídlo v devět večer. Spousta restaurací byla stále otevřená.
"Aaa! Už vím!" Potutelně se ušklíbne a chytí mě za paži. Z mých úst vypadl jen povzdech. Byla jsem smířená se svým osudem. Mei nebylo možné jakkoliv odporovat, pokud si ta holka něco usmyslela, neměli jste na výběr.
"Na ramenu jsme byli předevčírem," upozorním jí když si sedám ke stolu v restauraci, kam mě dotáhla.
"No vidíš to. Já na něj mám chuť i dneska." Na Meině tváři se objeví úšklebek a sedne si na židli naproti mě. Pohledná servírka v kimonu nám donese lístek a Mei jí stihne ještě nadiktovat, co si dáme k pití.
"Fajn. Co jsi dneska chtěla probírat?" položím kamarádce otázku když servírka odejde. Nezvedla jsem ovšem oči z lístku.
"Máš pocit, že pokaždé když tě vytáhnu ven, musíme probírat práci?"
Zvedla jsem k ní oči. "Mei?"
"Dobře. Vzdávám se. Máme problém," odloží lístek a vážně se na mě zadívá. Její modré oči byly najednou plné obav. To se moc často nestává.
"Objednáme si jídlo a promluvíme si," povzdechla jsem si odevzdaně. Tak nějak jsem doufala, že aspoň o víkendu budu mít klid. Zase smůla. Servírka nám donesla pití a my si objednaly jídlo. S podepřenou hlavou jsem se na svou kamarádku zadívala a přemýšlela nad tím, jak jsme se vlastně do týhle situace dostaly.
Mei se od školy moc nezměnila. Možná jí přibylo na těle pár piercingů a tetování, ale jinak byla stejná. Horkokrevná extrovertka co chce změnit společnost. Dřív často měnila barvu vlasů. Snad každý týden měla na hlavě něco jiného. Po těch letech, ale na konec skončila u růžové. Teď tady předemnou ta bezstarostná holka seděla a já jí z tváře dokázala vyčíst jen obavy.
"Tak to na mě vybal," promluvím na konec do ticha, když servírka přinese jídlo.
"Rozrostli se o další gang a začínají pomalu zasahovat do našeho území," řekne během jednoho nádechu.
"Mei, tohle už jsme řešily, nepůjdou po nás," zamračila jsem se a hůlkami si vzala vajíčko z misky.
"Nevěřím mu. Nevěřím dohodě kterou s tebou udělal." S naprosto vážnou tváří se na mě dívala a neuhýbala pohledem. Nedivila jsem se tomu, že nevěří jeho slovu. Konec konců, já měla taky pochybnosti. Jakožto jediný vůdce našeho gangu, jsem ale neměla moc na výběr. Dřív jsme byli silný gang, nemuseli jsme řešit takové věci. Jenže to všechno bylo před tím, než zemřela moje sestra. Potom to šlo z kopce a já musela uzavřít dohodu s tím nejhorším možným individuem. Kisaki Tetta. Vůdce Tokyo Manji Gangu. Ten chlap byl prakticky moje noční můra.
"Kei, musíme se bránit, musíš s tím něco udělat," začala kamarádka naléhat.
"Přestaň!" Bouchnu pěstí do stolu a zatínám zuby. Pohled jsem měla zabodlý do misky s ramenem a snažila se uklidnit tok svých myšlenek. Byla jsem jako myš zahnaná do kouta ze kterého nemohla ven.
"Nechtěla jsem tě naštvat, promiň."
"Ne, je to moje vina, měla jsem to všechno udělat jinak," chytím se za kořen nosu a povzdechnu si.
"Dělala jsi co jsi mohla," zakroutí Mei hlavou a věnuje mi lehký úsměv.
"Mohlo to vypadat jinak, kdyby tady teď místo mě seděla sestra," na mé tváři se objevil bolestný úšklebek. Se smrtí své mladší sestry jsem se už několik let nedokázala smířit. Neustále mi hlavou létaly různé scénáře, jak se její smrti dalo zabránit.
"Tamiko by rozhodně nechtěla aby jsi nad tím takhle přemýšlela."
"Já vím. Jen si nemůžu pomoct. Kdyby tu byla, určitě by věděla jak z toho všeho ven. Mě jen nápadá jedna jediná věc," zvednu k růžovce pohled od jídla.
"Nebudeme rozpouštět gang," věnuje mi naštvaný, zamračený výraz. Pobaveně jsem se usmála. Věděla jsem, že to řekne. Mei vždycky patřila mezi ty, kteří se nevzdávají. Tuhle schopnost jsem jí už od malička záviděla. Na rozdíl od ní jsem taková nebyla. Moje sebevědomí se houpalo někde na bodu mrazu. Kisaki byl nelítostný a krutý člověk. Nedivila jsem se, že byl hlavou Tomanu. Svojí cestu na vrchol si vydláždil krví a moc dobře jsem to věděla.
"Mei, promiň. Přešla mě chuť k jídlu," odsunula jsem misku od sebe a vstala od stolu. Kamarádka se mě nesnažila ani zastavit. Věděla kam mám namířeno, její prázdný pohled mi to potvrdil. Opustila jsem restauraci a zhluboka se nadechla studeného nočního vzduchu. To jsem s Mei byla tak dlouho? Hodiny které zářily na jedné z mnoha obrazovek ukazovaly, že bude za pět minut půl dvanácté. Pro mě nejvyšší čas vyrazit.
Došla jsem na nedaleké parkoviště ke své motorce. Bez přemýšlení a váhání jsem nasedla a vydala se na cestu. Dřív bych nejspíš nad tím přemýšlela a chtěla si to rozmyslet. Jedu tam ale už po milionté a tak se v mé hlavě neobjevují myšlenky na otočení motorky zpět směrem domů. Rychlá jízda uklidňovala veškeré mé obavy a chmurné myšlenky zaháněla někam do pozadí mysli. Cesta k cíli mi trvala pouhých dvacet minut.
"Ah, slečna Tachibana, jaké to milé překvapení," vynoří se ze tmy postava, když zaparkuju před budovou Tomanu.
"No prosím, poskok Hanma," povzdechnu si a projdu kolem něj ke vchodu do budovy.
"Nemohl jsem si nevšimnout, že nenosíš plášť," dál na mě ten parchant mluví. Sevřela jsem pěsti a snažila se uklidnit. Měl tak otravný hlas a celé jeho zjevení mi bylo dost nepříjemný.
"Už ho nenosím hodně dlouho. Skvělý postřeh," protočím oči a sáhnu po klice od dveří.
"Řekl mi, že dneska nemáš přijít hlavním vchodem." Zarazila jsem se. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Tohle tady dlouho nebylo.
"Fajn," zamručela jsem na Hanmu a odstoupila od dveří. S úšklebkem, který značil, že ví, mě vedl k zadnímu vchodu. Moje nervozita začala narůstat. Měla bych být na to zvyklá, přeci jen to nebude poprvé. Ovšem, Kisaki byl jeden z těch se kterými by jste to nechtěli ani jednou zažít.
"Prosím, už na tebe nahoře čeká," šklebil se na mě ten Hanmův hnusný ksicht, když mi přivolal výtah. Dveře výtahu se zavíraly a já tomu grázlovi věnovala vražedný pohled kterému se začal upřímně smát. Po zavření dveří jsem si konečně mohla aspoň na chvilku vydechnout a psychicky se připravit na to co mě čeká. Výtah mě vezl do nejvyššího patra, kde měl Kisaki svůj rádoby byt. Už mi zbývalo jen jedno patro. Výtah cinkl a otevřely se dveře.
"Keiko, jaké milé překvapení," prohlásí hned, jen co se otevřou výtahové dveře a já udělám jeden krok do místnosti. Takže dneska jména a nikoliv příjmení? Asi budu zvracet z toho jak moje jméno zní z těch jeho prolhaných rtů.
"Jasně, překvapení jako vyšité," uzamknu výtah aby s ním už nikdo nepřijel. Byla to rutina. Celý tenhle byt jsem znala moc dobře. Možná až příliš dobře.
"Ale zlato, nebuď tak nabroušená. Whisky?" podává mi skleničku s tím jeho milým úsměvem. Věděla jsem, že to hraje. Za tu dobu co jsem byla nucená se s ním scházet už mě u něj asi nic nepřekvapilo.
"Nemohli bychom to urychlit? Nemám náladu na tvoje cukrování," vzala jsem si skleničku a nalila do sebe celý její obsah. Na Kisakiho tváři se objevil spokojený ďábelský úsměv. V tuhle chvíli si byl na sto procent jist, že mě zlomil a už nemám bojovného ducha. Bohužel měl pravdu.
"Jak chceš," rozhodil na konec rukama. Odložil skleničky na barový stůl a přitáhl si mě k sobě.
Človek si vždycky říká, že takovéhle věci by chtěl zažívat jen s tím, koho miluje. Já samozřejmě taky. Ovšem, člověk kterému jsem kdysi dala své srdce už nežije. Za jeho smrt může muž, který si mě teď volá do postele jako svojí osobní děvku. Kisaki Tetta. Jednou ho zabiju. Jednou se k tomu odhodlám.