SINISTER [Larry Stylinson, CZ překlad]

11

Niall Horan působil pro místní policii 4 roky. Rád si myslí, že udělal hodně. Vyřešil mnoho případů, zabránil různým tragédiím. Ale ve skutečnosti neudělal nic.

Jakmile jsou ti dva zatčeni a sedí v zadní části policejního auta, Jefferson startuje a nechává Nialla čekat na koronera a vyšetřovací služby.

Ti přijíždějí asi o deset minut později. Důstojník se celý třese, má zaťaté zuby ale i přes to vchází do jeskyně, kde leží deset tuhých, znetvořených těl.

Niall ke všemu přihlíží zvenčí a když nabere dost odvahy, strčí hlavu do jeskyně. Zaútočí na něj odporný zápach hnijícího masa a tak se opět stahuje zpět a zhluboka se nadechuje čerstvého vzduchu.

Už zbývá jen jedno tělo. Zbytek byl naložen do nákladního vozu. Jde o dívku s dlouhými černými vlasy. Štíhlá, vysoká, dříve musela být možná i krásná. Důstojník od ní odvrátí pohled. "Kolik?" Jeho hlas kolísá, jako kdyby si nebyl opravdu jistý, že to chce vědět.

"Sedm, nejspíš." Řekl koroner tiše a klekne si k mrtvé ženě. Vlasy na levé straně má slepeně od krve, která jí nejspíše tekla z krční tepny. "Řekl bych, že bude mrtvá déle než dva roky. Měli bychom ji dostat do laboratoře, možná bychom mohli zjistit víc, než konkrétní datum." Niallovo hlas se vytrácí. Na ženu padá černý igelit a po chvilce je zabalená a naložena v autě, stejně jako ostatní ostatky.

-

Louis se chvěje, celé tělo se mu třese a dokonce mu i sem tam cvaknou zuby. Sedí v malé cele uvnitř policejní stanice a vedle něj, v jiné cele, Harry. Chlapcův dech tvoří vzlyky a krátké záchvěvy. Šeptá nesouvislá slova, je rudý v obličeji a po tvářích se mu řítí slzy.

Louis neví, co cítí, neví, jestli Harry říkal pravdu, jestli by mu měl uvěřit.

Neměl si ho nikdy vzít k sobě, nikdy. Největší chyba v jeho životě.

Schovává si obličej do dlaní a uvědomuje si, co za poslední roky, týdny udělal.

Tiše se zasměje, při náhlém uvědomění, toho všeho.

Harry byl monstrum. Vždycky bude. Zničil jeho život. Byl to schizofrenik, pedofil a vrah, kterému už nebylo a není pomoci. Poslední tři týdny byl samá lež a faleš. Harry nikdy nebude jeho spřízněná duše, nikdy by s ním nemohl žít, ne jako manžel.

Louisovo srdce téměř přestává tlouct. Snaží se potlačit svoje vzlyky a vrtí hlavu, aby přinutil myšlenky opustit jeho hlavu.

Přesto ho stále miluji.

Štěká jeho podvědomí a směje se mu. Nikdy v sobě nebyl více zklamaný.

Nemůže se podívat na chlapce vedle něj, aniž by ho zaplavil ten otřesný ale zároveň úžasný pocit lásky nebo viny a soucitu. Otírá mu tváře a pokouší se, osušit jeho přetékající oči.

"Louisi." Jeho hlas kňučí a to se zarývá Louisovi do srdce. "Louisi." Vykřikne zoufale znovu. "Já to ne-neudělal. Lou. Já to ne... Já to nebyl, vždyť, vždyť mě znáš..."

"Ne, neznám Harry." Řekne Louis rozhodně. Tak rozhodně, že mu to páře do srdce další díru. Harryho obličej křičí bolestí, výrazem nedůvěry.

Louis cítí propast, která před ním každým nádechem roste víc a víc. Posmívá se mu a on padá. Níž a níž do tmavé propasti nesnesitelného ticha, které najednou přelomí rozzlobený hlas.

"Do prdele Nialle, nemůžete zatknout tyto lidi bez rozkazu, máš štěstí, že se to pro dnešek obejde bez jakéhokoliv trestu." Říká malý muž hlasitě. "Ty jsi volný, můžeš jít. Ovšem to neznamená, že tě nebudeme volat k výslechu."