Sunset (bakudeku)

~1~

Bakugo:

,,Plánovaný přilet ve 14:38"
,,Chápu...už jsem skoro doma.."

Jmenuji se Katsuki Bakugo a jsem 25letý znuděný páprda, který byl donucen se po 6 letech života v Americe, kvůli nějaké práci- o kterou jsem ani nestál- vrátit zpět do Japonska. Po tom, co jsem byl společností znemožněn, když jsem jako hrdina skončil v žebříku až na třetím místě, jsem to psychicky nezvládnul. No, možná by to pro mě nebylo tak tězký, kdyby to byl jediný problém, který jsem v ty době měl. Moje schopnosti se odráželi na moji psychice. Proto jsem selhal. Především ale, jsem zklamal sám sebe...
Bylo mi 19 když mi zemřela matka. Moje milujíci, věčně uřvaná matka. Vždycky mi říkala že se nemusím bát až jednou zemře, že je matkou hrdiny proto zemře jako hrdá žena. Ale to byli jen další kecy. Zemřela jako zbytečná oběť při napadení naší čtvrtě padouchem. To byl začátek toho, jak se mi život začal sypat.
Smrt matky, nezvládal jsem ovládat svůj quirk, vyznání mého spolužáka že ke mě má city, zkoušky, boje, zrada, dosáhl jsem svojí hranice. A nakonec jsem se nestal nejlepším hrdinou.
Lidé si o mě mysleli že ubližít mi nemůžou. Neukážu jim slabiny. Tenkrát toho ale využili. Otec mě poslal na internát do Ameriky. Řekl jsem si, že když už nic jinýho, tak jsem stále chytrej. A to mě vytáčelo. Vystudoval jsem vysokou a poslali mě zpátky domů. Budu pracovat v nějaký agentuře. Protože jsem chytrý, dokážu dělat jakoukoliv práci mi přikážou. Jako poslušnej čokl jsem se vzdal vlastní vůle a prostě dělám to, co se po mě chce. A takhle přežívám.

Nastoupil jsem do autobusu. Byl naprosto plný. Pozoroval jsem jak se Japonsko za 6 let změnilo. Ale žádnou nostalgii jsem necítil. Možná jen jedno, a to je ta bezmoc něco dokázat.

Všichni v autobuse začali panikařit. Zatímco se to s námi pomalu houpalo ze strany na stranu. Někteří cestujíci byli zranění. Všiml jsem si jak pár z nich maji na vlasech krev, nebo těch kteří nereagujou. Malé děti které začali brečet a jejich matky modlející se k Bohu aby tohle přežili.

,,notak lidi! To tady nikdo nemáte nějakou užitečnou schopnost která by nám dokázala pomoc?!" Schopnost? Od koho čekáš pomoc?

,,hej. Ty! "
Všiml jsem si jak starší pán vedle mě na mě zíra vystrašnýma, skoro až životem posedlýma očima. Jeho výraz říkal ja nechci umřít! A já si jen zoufale v hlavě spekuloval, co asi tak chlápek jeho věku s jeho očima může v životě mít, že tak zoufale chce přežít.

,,t-ty! Já tě od někud znám!"
Začal si na mě ukazovat ten pošetilej dědek.
He? Zná mě?

,,jasně! Ty jsi...ty jsi ten..ten hrdina!"
Vykřikl to poslení slovo na celý autobus, jako by mě vyloženě chtěl znemožnit. Hrdina?! Chlape kolik ti je že si ještě myslíš že se v tomhle směru ukazuju?!

Ovšem vyvolal dost velkej zájem o mojí osobu. Všichni se na mě podívali jako na zázrak a očekávali že je spasím.

,,jednou jsem tě viděl v televizi. Byl jsi třetí nejlepší v zemi! Bakugo!!"
Ano..správně..byl jsem třetí.. ale dávno už mezi hrdiny nepatřím.

Začali na mě pořvávat ať je zachraním. Volali mé jméno jako bych pro ně byl Bůh. Bakugo Bakugo. Držte hubu!! Nechci to poslouchat! Hrdina? Náš autobus se kýve ze skály a nepřítel likviduje město jak hrad z písku a žádnej hrdina stejně nepřišel. Tihle zoufali lidi se chytnou každé maličkosti v naději zachránit sami sebe. Hrdina? Nikdy jsem jím nebyl. Dětinskej sen stát se jedničkou. Nepřiznal jsem to. Ale vždycky jsem to veděl. Že jsi lepší než já. Že jsi jedinej, kdo může obsadit jedničku. Deku..

Ozvala se obrovska rána a v tom autobus začal padat. V křiku lidi s dojmem že jdou na smrt jsem se díval z okna.
Takhle to je? Jak moc k ničemu jseš Katsuki? Co se stalo s těmi kecy o hrdinech. Co si sakra celej ten podělanej život dělal? On tě už dávno překonal. Vždycky si byl citlivej idiot, ale jen on to poznal..
He?Deku? Proč teď myslím na něj? Čeká mě smrt a ja se tady budu litovat? Vážně Katsuki...jseš politováni hodnej....

,,Jste všichni v pořádku?" Otevřeli se násilim dveře a do nich někdo vklouzl. Kdo jsi? Odkud tě znám?

Až teď jsem si všiml že autobus už nepadá.
Všichni se dostali ven, včetně mě. Stoupl jsem na zem a zadíval se do dálky. Boj skončil. Padouch leží. A lidi oslavují své hrdiny. Vážně? Nebouchl jsem se do hlavy?

Možná, ještě nebyl konec.
Slizký pařáty čehosi, se mi obmotaly kolem nohy. Zvedl mě vzhuru nohama a mě se převrátil žaludek. Myslel jsem že se pozvracím. Můj batoh mi spadl ze zad a tím jsem na sebe upozornil. Vážně? Viděl jsem vše naruby. Myslel jsem že omdlím. Kdyby to trvalo o trochu dýl...
Zelenej záblesk mě zachránil. Nedopadl jsem tvrdě.

Když jsem zvedl hlavu abych se podíval kdo předemnou stojí, nedočkal jsem se žádného optání jestli jsem v pořádku nebo podání ruky. Jen pár vykulených očí div že nebrečeli.

,,ah, tak tohle je ta nostalgie? Sakra.." zasyčel jsem si pod nosem tak sám pro sebe. Zvledl jsem se a podíval se do těch očí.

,,přestaň mě pořád zachraňovat. Deku.."

,,K-Ka-"

,,ts. Neříkej mi tak!"

,,Bakugo!! Sakra to je doba. Vůbec si se nezměnil! Asi budu brečeet!" Přiběhl ke mě a obejmul mě Kirishima. Neměl jsem silu ho odstrčit. Ale brzo to udělal sám. Jen jsem se začal rozhlížet, když jsem si všiml že se okolo nějak začali shromažďovat lidi. Ne. Byli to moji bývalí spolužáci...

,,tady. Tohle ti upadlo" přišla ke mě dívka a podala mi moji tašku. Ostatně tam bylo jen pár důležitých věcí co jsem si přivezl k životu zpět do Japonska.

,, ty jsi kdo?" Tahle sama dívka zachránila náš autobus. Když jsem jí nepoznal skoro se rozbrečela.

,,aa to je přece Uraraka!" Odpověděl Kirishima. Ale doháje tohle? Uraraka? Dospělá žena s upnutým růžovým kostýmem, dokonale vypracovanou ale stále ženskou postavou a dlouhými hnědými vlasy. Když se nad tim zamyslim tak tu podobu docela vidím. Ale přiznávám že dospěla.

,,Kacchan.." můj pohled si teď vyžádal on..
Tentokrát jsem si ale všiml že měl oči červené po pláči. Podíval se na mě a usmál se.

,,Vítej doma"

//////
Aaaa dlouho jsem se překecávala k tomu vytvořit si další story. Ale jelikož mě vždycky napadá jen Bakudeku-tak je tady zas🥹
Doufám že se aspoň trochu líbi 😄