Proč já?

Klaus je zpět

Další den mě vzbudilo vyzvánění mého telefonu. Chtěla jsem to zvednout z radostí že je to Klaus, ale poté co jsem se na displej podívala, mě má radost opustila. A objevil se strach. Bylo to neznámé číslo, což je divné protože kdo by mi volal tak brzy ráno?. Hovor jsem zvedla ale nikdo se neozýval.

,,Mohl to být.." řekla jsem si pro sebe. Tu myšlenku jsem musela okamžitě vypustit z hlavy.

,,Ne..To je ujetá teorie, prostě si jen někdo dělal srandu" napadlo mě a vydala jsem se unaveně do koupelny, z které jsem vyšla po dvaceti minutách úpravy.  Sedla jsem si na terasu kde si dopřála šálek dobré ranní kávy. Už jsem po chvíli chtěla vstát ale v tom se ozvalo pípnutí telefonu. Když jsem se podívala do zpráv, byla tam jedna nová esemeska, v níž bylo napsáno" Máš strach, Elizabeth?" tohle mě děsilo ještě víc a zmocnila se mě panika. Kdo to mohl napsat? Třeba je to Jennifer která si ze mě opět dělá srandu. Chová se přeci divně. Z přemýšlení mě vyrušil zvonek. Šla jsem otevřít pomalým krokem a vzala do ruky jeho pistoli. Otevřela jsem pomalu dveře se strachem. Čekala jsem svou noční můru, nebo toho zloděje či někoho jiného, ale jeho ne.

"Klausi?"nemohla jsem uvěřit svým očím, opravdu je tady.

,,Tak takový přivítání jsem nečekal." zasmál se a když uviděl můj vyděšený pohled a to co držím v ruce, zvážnil.

,, Proč držíš v ruce mou pistoli Beth? " zamračil se a mě přepadla nervozita. Rychle jsem zbraň sklopila.

,, To.. je na dlouhý vyprávění. " řekla jsem a podívala se na něj s úsměvem.

,,Ty ses vrátil, proč jsi mi nezavolal? Měla jsem o tebe starost. Jsem tak ráda že jsi tu! " Skočila jsem mu kolem krku nadšeně a on se trochu pousmál a objal mě.

,,Chtěl jsem tě překvapit, ale vlastně jsi spíš překvapila ty mě.. " zamračil se a podíval se mi do očí. Díky němu se cítít opět sama sebou.

" Chyběla jsi mi, opravdu moc" řekl a s polibkem mě pustil.

,,Tak jaký dlouhý vyprávění? " podíval se na mě tazavě.

,, No já.. měla jsem strach" řekla jsem jednoduše.

,,Ale to neznamená že budeš mířit na lidi Beth. Nemůžeš dovolit aby tě strach ovlivnil. Mohl tam být kdokoliv" přišel ke mně blíž a vzal  pistoli ze země.

,,kde jsi to našla? Mohla sis ublížit Elizabeth" řekl vážným tónem. Připadal mi trochu naštvaný.

,,Jo máš..maš pravdu. Nevěděla jsem že jsi to ty Klausi a mrzí mě to " řekla jsem. Musí si teď myslet že jsem nějaký šílenec. Doslova jsem mířila na svého přítele zbraní. 

,,Naštěstí se nic nestalo, budu tu.. Už napořád. Tady po tvém boku, ano? Nadechni se.. vše je v pořádku" jeho útěcha mi teď bodla. Pak jsme šli do kuchyně kde jsme se společně nasnídali. Bylo to jen pár dní ale mě se zdálo jakobych ho neviděla věčnost.. za tu dobu jsem si na něj dost zvykla.

,,Proč jsi se bála? Stalo se tu něco když jsem byl pryč?" zeptal se a já se na něj podívala, a rozhodla se mu vše říct. Na což mi odpověděl že se mi to jistě jen zdálo. Ovšem, co jsem čekala..tohle mi říká neustále, ale já vím co jsem viděla.

,,Takže mě maš za blázna, skvělý, a  co to Jennifer chování? a..a co to neznámý číslo!?" vykoktala jsem rozčileně a on ke mně přišel a pohladil mě po tváři.

,,Dobře, já to tu prohledám ano? Ale pochybuji že tu najdu třeba ruku od krve" to byl vtip? Ne fakt..se snaží v tuto chvíli vtipkovat?.

,,Sakra já nejsem blázen! Ber to vážně!" bouchla jsem do stolu naštvaně. Nikdo mi nevěří a já si už přijdu bezmocná.