Učitelčina holčička

68

„Lexi pojď za mnou..." Její hlas už nezněl tak chladně jako předtím. „Musím?" Věděla jsem, že bude následovat trest. „Ano.. je to pro mě moc důležité." Neochotně jsem odsunula židli a pomalu došla až k ní. Miranda poklepala na svá stehna. Opatrně jsem si na ně sedla a stále se vyhýbala očnímu kontaktu.

Najednou jsem ucítila její prsty pod mojí bradou a po chvilce se naše pohledy potkaly. „Lexi...vidíš, že se snažím jít jinou cestou. Snažím se s tebou komunikovat, aby náš vztah byl lepší. Ale zároveň potřebuji to stejné od tebe. Víš, že bych si nikdy nedělala srandu z toho, že jsi svoji plínečku použila. Snažím se, abys mi mohla znovu věřit. Slíbíš mi prosím, že už to nikdy neuděláš?" Její oči byly plné pochopení. Zastyděla jsem se nad sebou a nad svým činem. Nemyslela jsem to tak. Jednala jsem tak, jak mi v tu chvíli přišlo za vhodné.

„Slibuji." Vysoukala jsem ze sebe. Stále jsem podle mě měla slzy v očích. Miranda se konečně usmála. V ten jsem se jí vrhla do náruče. „Neboj zlatíčko... vše už je v pořádku." Hladila mě po zádech, zatímco jsem se snažila uklidnit, a přitom se snažit nespadnout do svého littlespace, protože jsem věděla, že dnes prostě nesmím. Aspoň ne teď. Ale bylo to těžký.

Seděly jsme tam takhle asi deset minut. Poté jsem konečně stoupla. Teprve v ten moment jsem si všimla, že Miranda byla stále ve svém županu. Nic jsem neříkala, raději jsem si rychle sedla na svoji židli a vzala si na snídani banán.

*Miranda POV*

Achjo... samozřejmě, že jsem byla naštvaná. Ráno jsem vstala dřív, aby si svoje šaty stihla i vyžehlit. Došla jsem do koupelny, otevřela pračku. A to, co jsem viděla? Nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo křičet.

Moje šaty. Moje šaty pro výjimečné příležitosti byly celé od nějakých bílých kousků. Vytáhla jsem je z pračky, abych se přesvědčila, jestli je to vážně pravda. Samozřejmě, že jsem s nimi vytáhla i kus neidentifikovatelné hmoty. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, co to může být. Ale po chvilce mi všechno začalo dávat smysl. Ty divně nalepené proužky, které jsem včera u Lexi viděla. Najednou mi došlo, co je ten kus, který držím v ruce.

Vzteky jsem chtěla jít do mé ložnice a okamžitě ji přehnout přes koleno. Ale ne.. Mirando.. nemůžeš být taková.. musíš slyšet i její úhel pohledu. Přece ses poučila z minula. Hluboce jsem si povzdychla. Sama jsem cítila, že mám slzy v očích. Ty šaty byly zničené.

Musela jsem se uklidnit. Došla jsem do kuchyně a postavila si vodu na kávu. Sedla si a snažila se najít správnou cestu, jak situaci vyřešit. Tentokrát správně.

*******************************************

Rozhovor s Lexi mi pomohl. Bylo správné řešení slyšet i její úhel pohledu. Nechala jsem jí v klidu sníst její snídani a já se mezitím vytratila do mé ložnice se přichystat. Nemohla jsem být naštvaná za to, co její malé já udělalo. Jednala tak, jak by jednalo každé tříleté dítě.

Ale zároveň jsem věděla, že to nemůžu nechat jen tak. Malá Lexi si také musí uvědomit, že má nějaké hranice, které když poruší, čeká jí trest. Ale tentokrát jsem si vymýšlení trestu musela promyslet.

Došla jsem do mé šatny a vybrala jiné šaty. Byly černé se zlatými pruhy. Osprchovala jsem, namalovala a doladila doplňky. Celou tu dobu jsem přemýšlela nad vhodným trestem. A myslím, že jsem přišla na správné řešení, které Lexi neublíží a zároveň si uvědomí, že něco udělala špatně.

Když jsem konečně byla dochystaná, bylo akorát půl osmé. Ideální čas vyrazit. Vrátila jsem se zpět do kuchyně a našla Lexi stále na stejném místě. Ani si nevšimla, že jsem ve stejné místnosti jako ona. Podle mého názoru nad svým chováním přemýšlela. Ale něco jiného je nad tím přemýšlet jako velká Lexi a něco jiného je nad tím přemýšlet jako malá Lexi.