Učitelčina holčička

32

*Lexi POV*

„Promiň..." Vykoktla jsem ze sebe. „Za co?" Zeptala se Miranda a chápavě mě pohladila. „Já jsem nechtěla, bylo toho na mě moc. Nejprve to s Emily a pak ta vana. Bylo toho na mě hodně." Řekla jsem upřímně a zavázala si župan. „Lexi, nemusíš se přece omlouvat. Já jsem byla ráda, že jsem na chvilku měla zpátky malou Lexi, ale obě víme, že ses dostala do svého littlespace, protože jsi byla pod stresem, a to přece nechceme." Miranda si klepnula před postel, soucitně se na mě podívala a začala mě hladit na koleni. „Já vím..." Zašeptala jsem. „Co kdybychom to teď neřešily a šly počkat na pizzu do obýváku?" Navrhla. „Mohu se skočit převléct?" Zeptala jsem se tiše. Jen přikývla a dodala, že počká dole. Rychle jsem se zvedla z postele a běžela do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a snažila se sesumírovat, co se právě stalo. Miranda měla pravdu, chtěla jsem se do svého littlespace dostat jinak než vlnou stresu. Pevně jsem objala Roro, dala jí pusu a šla do šatny. Zvolila jsem pohodlné tepláky a vytahané triko.

Když jsem došla do obýváku, Miranda seděla na gauči a četla si nějaký časopis. Pomalu jsem došla za ní a sedla si do křesla. Nevěděla jsem, jak se mám teď chovat. Jestli mám něco říkat. Jestli se to vůbec hodilo. Miranda sice říkala, že to nevadí, že najdeme jinou cestu, ale v jejích očích jsem viděla záblesk smutku. Najednou mi připadalo, že je všechno moje chyba. Vzala jsem si ze stolku telefon a udělala jedinou správnou věc, kterou jsem v dané chvíli udělat mohla. Najela jsem si na zprávy a do příjemců zadala jméno Emily.

Lexi: Ahoj, nevím, jestli se mnou budeš chtít ještě někdy mluvit, ale chtěla bych se ti omluvit. Nebudeš mít zítra náhodou čas?
Emily: Ahoj, po škole?
Lexi: Děkuji, napíšeme si zítra?
Emily: Jup..

Polovina byla za mnou. Ta lepší část, ta horší mě teprve čekala. Oddychla jsem si a položila telefon zpět na stůl. „Nechceš zapnout televizi?" Zeptala se Miranda. Nic jsem neříkala, jen jsem vzala do ruky ovladač a zapnula nějaký náhodný pořad. Najednou někdo zazvonil. Miranda vstala a došla ke dveřím. Můj nos náhle zasáhla překrásně vanoucí vůně pizzy. Rychle jsem došla do kuchyně pro talíře. Chvilku jsem váhala, když jsem viděla můj dětský, ale nakonec jsem vzala dva čistě bílé a došla zpátky. Miranda už zase seděla na svém místě a pomalu otevírala krabici. „Děkuji, že jsi došla pro nádobí." Řekla, když viděla, že se vracím z kuchyně. Jen jsem přikývla, položila talíře na stůl a sedla si zpátky na své místo.

Po večeři jsem se omluvila, že se musím ještě podívat na školu a odebrala se do svého pokoje. Miranda naštěstí souhlasila bez problému a jen dodala, že mě potom přijde zkontrolovat. Prvně jsem si rychle vyčistila zuby a převlékla se do pyžama, a poté jsem si sedla na postel a otevřela sešit. Vůbec se mi do toho učení nechtělo, ale musela jsem se překonat. Konec roku se neúprosně blížil a já nechtěla Mirandu zklamat mým vysvědčením. Pustila jsem si do pozadí písničky, opřela se o stěnu a začala číst.

„Lexi, je čas jít spát." Slyšela jsem najednou její hlas. Ani jsem si nevšimla, že vešla. Zvedla jsem hlavu a podívala se dopředu. Miranda stála opřená o dveře a když viděla, že jsem ji konečně zaregistrovala, vydala se pomalu mým směrem. „Musím?" Zeptala jsem se s nadějí, že ji třeba přemluvím a položila sešit na noční stolek. Vše už jsem měla snad naučené, ale spát se mi ještě nechtělo. „Ano, je dost pozdě a obě zítra vstáváme brzy." Oznámila mi, když dosedla za mnou na postel „Ale mě se ještě nechce spát." Zaprotestovala jsem. „Jo.. a proto jsi teď zívla." Řekla Miranda ironicky a mrkla na mě. „Ale no tak..." Dodala jsem. „Čím dřív půjdeš spát, tím dřív tě čeká krásný nový den." Usmála se na mě a jemně mi zatlačila na rameno, čímž mi naznačila, abych si lehla. Věděla jsem, že tuhle bitvu mám předem prohranou, proto jsem se pomalu položila a schoulila se do klubíčka. „Hodná holka." Pochválila mě Miranda, když mě zakrývala dekou. „Ale co když neusnu?" Zeptala jsem se, když už jsem viděla, že se její ruka natahuje po vypínači na lampičce. Sice jsem nemohla vyhrát, ale malé vítězství jsem si pro tebe vybojovat mohla. Kousek pohodlí, které jsem si po náročném dni zasloužila. Miranda nic neříkala, jen si sedla vedle mě a jemně mě nasměrovala tak, že jsem hlavu měla na jejím klíně. „Lepší?" Zeptala se s úsměvem, když viděla, jak se nenápadně usmívám. „Jup..." Zamumlala jsem vítězoslavně a zavřela oči. Miranda mě začala jemně hladit po zádech, a i když jsem nechtěla, po chvilce jsem nevěděla o světě.

Probudil mě až ráno budík. Ospale jsem se protáhla a típla ho. Zkusila jsem se otočit na druhý bok, a ještě na chvíli usnout, ale už to nešlo. Po chvilce zkoušení jsem to vzdala a vstala. Roztáhla jsem žaluzie a koukla z okna. Vypadalo to na pěkný den. Rychle jsem si zašla do koupelny, osprchovala se, vyčistila si zuby a udělala culík. Pak jsem zamířila do šatny a vytáhla z ní letní šaty, které byly potištěné květinami. Sbalila jsem si věci do tašky a otevřela dveře. Z kuchyně se ozýval zvuk z rádia. Miranda už musela být vzhůru. Pomalu jsem vešla do kuchyně a rozhlédla se. Ale nikdo nikde nebyl. „Dobré ráno!" Ozvalo se najednou za mými zády. Trošku jsem povyskočila. Miranda se jen začala smát. „Dobré." Odpověděla jsem rychle a otočila se na ni. „Nesměj se, chodíš jako duch." Řekla jsem uraženě. „Nebo nemáš čisté svědomí." Odpověděla mi Miranda vzápětí a zase na mě mrkla. „To teda mám." A dala jsem si jednu ruku v bok. „Dobrá dobrá, věřím ti. Běž ke stolu, nachystala jsem ti snídani." Koukla jsem se přes rameno a viděla na stole chleba s nutellou. Rychle jsem přikývla, běžela ke stolu a pustila se do jídla.

Po snídani jsme si obě sbalily věci a nasedly do auta. „Lexi, co dnes vyzkoušet první věc z toho článku?" Zeptala se Miranda nervózně a nespustila oči ze silnice. „Můžeme..." Odpověděla jsem po chvilce přemýšlení. Bála jsem se, že to zase nevyjde. Proto jsem s tím sama nezačínala, ale nechtěla jsem zklamat Mirandu a když to sama navrhla, nemohla jsem říct ne. „Dobře, tak si zkus prosím vzpomenout, jaké bylo tvé nejoblíbenější místo, když jsi byla malá." Pokračovala dál. „Ehm... já nevím...asi to dětské hřiště vedle koupaliště, trávila jsem tam většinu času." Odpověděla jsem potichu. „Proč?" Dodala jsem. „Lexi, ty jsi ten článek nečetla celý?" Zeptala se Miranda překvapeně a pozvedla obočí. Zavrtěla jsem hlavou. Bylo mi trapně. Ten článek jsem našla já. Ale byl tak dlouhý... Nechtělo se mi to číst celé. Slyšela jsem jen lehké povzdychnutí. „Dobře, tak já ti to shrnu, lidé psali, že se máme vrátit na místo, ze kterého máš jako malá nejvíc radostných vzpomínek." Teď mi to dávalo smysl. „Takže to hřiště?" Zeptala se. Najednou jsem si nebyla jistá. Nejvíc radostných vzpomínek? Kdo si to má pamatovat. Byla jsem malá. Sotva si pamatuji, co bylo minulý rok. Ale pak jsem si vzpomněla, že na tom hřišti jsem trávila čas s mojí tehdejší nejlepší kamarádkou. Naučila jsem se tam jezdit na kole. Zažila tam první pád z houpačky. První školní pusu. „Jup..." Odpověděla jsem, když jsem si konečně uvědomila, že je to to správné místo. „Tak po škole?" Přerušila mě Miranda z mého vzpomínání. „Vlastně... nemůže se sejít třeba ve tři na městě? Musím vyřídit něco důležitého." Dořekla jsem v momentě, kdy jsme zrovna dojely na parkoviště a zastavily. „Když mi povíš co, tak dobře." Nevěděla jsem, jak setkání s Emily dopadne, a protože mě dnes Miranda neučila, a tudíž jsem věděla, že na mě nijak nemůže, nadechla jsem se, řekla jí, že to se dozví až odpoledne, otevřela dveře a rychle utíkala do školy.

*Dneska jedna kratší, ale zítra píši dál! Děkuji moc všem. kteří mi napsali názor na minulou otázku. Buďte zdraví! A snad bude zítra nebo v sobotu další část! L*