Moje moc mě zabíjí

23

Nevím jak, ale nějak jsem usnula. Noc byla plná nočních můr a děsů. Vzbudila jsem se s křikem a okamžitě jsem zapomněla, proč jsem křičela. Všechny noční můry se vytratily a já nevěděla kam. V hlavě se mi výřily miliony myšlenek. Ani jedné jediné jsem nerozuměla a všechny byly zvláštně uspořádané. Moje nejistoty se zvětšují do obrovských rozměrů a nic je nemůže zastavit. Kromě šílených myšlenek se mi v hlavě usadily hlasy, které neustále něco šeptaly. Z počátku jsem je nevnímala, ale poté, co se otevřely dveře, hlasy přidaly na intenzitě a přímo řvali jeden přes druhého. Každý z nich říkal něco jiného a dohromady působili velký rozruch a zmatek v mé hlavě.

Ve dveřích stály dvě osoby. Déle už jsem se koukat nemusela. Bylo mi jasné, že je to Ethan a Evan. Celkem hrubě mi sundali řetěz z ruky a ještě hůře mě zvedli na nohy. "Nemáš ani tušení, co jsi zač." řekl jeden. "Vůbec nevíš, co s tebou budeme dělat." pokračoval druhý a já od nich odvrátila pohled. "Jsi sama. Nic nevíš. Nic neumíš. Jsi úplně na nic." podívala jsem se na ně. Ani jeden ke svému výstupu nezapomněl přidat úšklebek, který mi jenom více napovídal, jak moc mnou opovrhují. Hlasy v hlavě ztichly a nahradily je různé urážky, které z úst vypustili Evan s Ethanem. Bolelo to. Bylo to mnohem horší než rány, které obklopovaly celé mé tělo. Tohle byla psychická bolest. Nejhorší, co se mi mohlo stát. Ethan, kterého jsem milovala a Evan, kterému jsem věřila. Nevím, který z nich mi působí větší bolest.

Přistoupili ke mě a každý mě chytil za jednu ruku a vyšli ven z mé cely. Táhli mě za sebou jako kus hadru. Moje nevědomost nabývala obrovských rozměrů. Hodili se mnou na zem v nějakém lese. Ani nevím, jak jsme se sem dostali a je mi to celkem jedno. Už mě nebaví, jak pořád nic nevím, jak si se mnou ti dva zahrávají, jako bych byla jejich loutka. Já jsem živá bytost.

Hodili mě do nějakého kruhu, který byl vyrytý v zemi. Kolem mě byl vyznačen pentagram a já jsrm byla sesypaná na zemi přímo uprostřed něj. Ti dva si na sebe dali kápi, kterou jsem dříve viděla u Evana. V každém rohu pentagramu byla svíčka a před ní hrotem ke mě se nacházel nůž. K Ethanovi a Evanovi se přidali další tři v kapích a každý se postavil k jedné svíčce a vzal do ruky nůž. Postavila jsem se a otočila kolem své osy. Každý nůž jako by byl kopií toho předešlého a já originál znala. Byl to dárek od Ethana, s kterým jsem se měla naučit bránit. Všichni sklopili hlavu a začali říkat slova. Já je poslouchala.

"Ignis" a svíčka u jednoho se rozzářila. "Ala" svíce druhého udělala to samé. "Lamia" další svíčka měla stejnou reakci "Magus" pořád to samé záhadné zapálení svíčky se opakovalo po každém jejich souladném vysloveném slově, kterým jsem nerozuměla. "Sanator" Pořád to opakovali dokola až to řekli pětkrát. Ani jsem si nevšimla, že každý z nich měl řeznou ránu na dlani a hrot nože byl od krve.

Všichni byli zticha. Žádné slova neopouštěli jejich ústa. Neslyšela jsem, že by něco říkali. Všichni ve stejný okamžik zvedli hlavu a rukou s ránou si sundali kápi. Otočila jsem se, abych viděla všechny tváře, které se mnou něco provádějí, ale žádné jsem neviděla. No super. Tak aby toho nebylo málo tak k Ethanovi a Evanovi přibili další tři. "Jsme jeden. Dávná magie nejmocnějších nás rozdělila a ty jsi nejmocnější bytost světa, proto nás spojíš v jednoho." Nevím, který to řekl, ale byla jsem ráda za vysvětlení. Otočená na jednoho z nich jsem se chtěla podívat po všech, ale nemohla jsem se hnout.

Tomu jedinému, kterého jsem viděla, se na tváři vytvořil úšklebek, který pro mě nevěštil nic dobrého.

Mohla jsem se otočit kolem své osy, nevěděla jsem jak, ale otočila jsem se. Bylo mi jasné, že se mnou něco dělají a že se jim musím zabránit.

Překontrolovala jsem si své tělo, jestli mi náhodou už nestihli něco udělat. Žádné nové jizvy jsem tam neměla, ale ty stálé začaly zářit tak moc, až to začalo neuvěřitelně pálit. "To je důsledek tvé moci. Vidíš, jak tě zabíjí. A ty s tím nemůžeš nic dělat. Tvoje moc není nebezpečná to ty seš. Ty všechno ničíš. Tvoje matka i tvůj otec žijí a oba se tě zřekli, protože poznali, co jsi zač. Už jako malé dítě jsi byla nebezpečná, proto nejmocnější, ti samý, co rozdělili nás, uzavřeli tvoje schopnosti před tebou, ale seš mnohem mocnější než si mysleli a tak jsi své pravé schopnosti dostala až v den svých patnáctých narozenin, když jsi poznala nás. Všichni ti celý život lhali. Většina toho, co ti kdo kdy řekl, byla lež. Chodila jsi do zvláštní školy, pro lidi jako ty, protože kdyby jsi chodila s dětmi lidí, tak by to nepřežili. Kdyby nás nebylo pět, nemohli bychom tě spoutat. Víme, že jsme zlý, ale ty jsi horší. Víš, co dělá May? Neustále tě kontroluje, je to hlídač od nejmocnějších, kteří už jsou skoro mrtví díky nám. Jakmile umřou May z tvé hlavy zmizí. Nebudeš mít žádnou kontrolu a projeví se tvá moc a tu potřebujeme." domluvil jeden z nich. Zavřela jsem oči. "Vím, že jsem nebezpečná, ale to všechno, co mi několik vás řeklo v domě, je to pravda?" musela jsem se jich na to zeptat. Když jsem tak nebezpečná, jak tvrdí, tak je zničím, ale chci vědět pravdu. "Částečně. Brisové opravdu existují a tvoje matka jim je. Původ tvého otce je neznámí. Celá kniha je práva informace v ní také, ale všechno, co jsme ti řekli citech k tobě tomu by uvěřil jenom hlupák, jako jsi ty." samozřejmě na konci jeho proslovu nechyběl úšklebek. Už vím, co a jak dělat a taky to udělám.

Jenom tak stály se svěšenou kápi a nožem rucea druhá na sobě měla řeznou ránu. Pohled všech se zabodával do mě. Cítila jsem bolest na břiše z mé největší rány, tak jsem se na ní podívala a viděla, jak se její okraje zmenšuje do takovýzabilch rozměrů, až byla malá jako knoflík a nacházela se přímo uprostřed břicha. "Vyjdi" vyslovili všichni najednou a vedle mě stála May. Já jsem se sesypala k zemi, ale stále jsem nebyla v bezvědomí. Viděla jsem, jak se všichni vrhli na May. Ona jediná mi mohla říct pravdu, kdybych jí k tomu nějak přiměla. May se jim začala bránit a bojovat s nimi. Musela vědět, že nemá šanci nad nimi vyhrát. Začala říkat nějaká slova a na okamžik se podívala na mě. Viděla jsem jak už nevypadala jako já. Měla blonďaté vlasy a jiný obličej, než ten můj, který byl jen její maskou. Znovu se podívala na mě a řekla: "Promiň. Pravou pravdu poznáš v knize." to bylo poslední, co řekla, než jí jeden z nich zabil. Teď půjdou po mě a já se musím bránit.

Všichni se vrátili na své bývalé místo s nožem v pravé ruce. Tělo May jeden z nich odtáhnul mimo kruh a šel na své místo. Teď mám šanci a já ji využiji.