Moje moc mě zabíjí

2

Ve čtrnácti letech jsem začala chodit na střední školu v Kalifornii v docela velkém městě San José. Nepatřila jsem mezi „oblíbence“, ale byla jsem taková ta neviděná. Ostatní ani nevědí, že existujete. Za ty dva roky už jsem si celkem zvykla, že vím, jaký člověk doopravdy je. Občas mě to překvapí, ale u některých lidí je to pořád stejné. Například u „hvězd“ školy. Každý si říká: „Ty vypadají tak skvěle. Jsou nejlepší. Jak můžou být tak sebejistí?“, ale pravda je taková, že život a hlavně jiní lidé je naučili, jaký mají být a jaký je chce svět. Ve svém nitru jsou stejní, jako my všichni. Bojí se, co si o nich jiní povídají, jestli mají na sobě to správné oblečení, které je právě in a podobné věci. Vždycky jsem se snažila s „hvězdami“ školy nepřijít moc do styku, protože jak se to věčně opakuje, je to už otravné, a hlavně musím maskovat ty přesuny a to bývá to nejhorší, a proto se také snažím být ta neviděná. Když ostatní nevědí, že existuju, jak by si mohli všimnout, že jsem zmizela a náhle se objevila jinde? Alespoň to můžu nějak zakrýt. Někdy, když jsem doma ve svém pokoji a nemám co dělat, si jen tak lehnu na postel a představím si, že já jsem ta "hvězda" školy. Je to zábavné, ale pak si uvědomím, jak je to povrchní a hlavně nemožné.

První den ve škole byl docela normální. Snažila jsem se moc nemluvit a neupozorňovat na sebe pozornost, jako vždycky. Ale i tak jsem uvnitř doufala, že mě osloví "hvězda". Stála jsem na chodbě u své skříňky, když do mě někdo strčil. Byla to holka, které bylo čtrnáct, stejně jako mě. Byla to "hvězda" školy, ale ne taková ta klasická, ale tahle byla "hvězda" i uvnitř. Samozřejmě mi začala nadávat: "Co si myslíš do mě strkat." A udělala takový to „TC“. Byla jsem ráda, že hnedka odešla, protože jsem se přenesla na to samý místo, kde jsem stála. Pak do mě vrazil ještě jeden kluk. Hnedka se omluvil. U něho se mi stalo něco, co jsem nečekala. Byla jsem si jistá, že jak do mě vrazil, uvidím něco jako, že je to milý kluk, který chce být velký sportovec. Ale nic. Neviděla jsem ani jsem nic necítila. Ohlédla jsem se za ním. Šel směrem do nějaké třídy a pak se zazvonilo a já musela jít. Při hodině jsem byla myšlenkami úplně jinde. Byla jsem vyděšená a měla jsem důležitou otázku, na kterou jsem neznala odpověď. Proč? Tomu klukovi jsem neviděla do obličeje, ani jsem neviděla, kdo to je. Jen jsem věděla, že musím zjistit, jak je to možné.

Následující dny, týdny a měsíce jsem se ho snažila najít tím jediným způsobem, kterým jsem mohla. Do každého kluka na škole jsem „omylem“ vrážela. Z velkého návalu opravdových hodných, zlých a milých lidí se mi dělalo trochu špatně, ale musela jsem se přemoct, abych ho našla. Po celém roce hledání jsem už nemohla. Byla jsem vyčerpaná a stále jsem ho nenacházela. Pak přišli prázdniny a já dělala to co každý rok. Doufala jsem, že mám dost peněz, a že nemusím chodit na brigádu, ale jako každý rok, tak i letos jsem se spletla.