Žiju nebo nežiju? Jsem člověk anebo monstrum? Mám právo žít nebo si zasloužím zemřít? Mám touhu zabíjet anebo milovat? Ptám se sebe každý den svého pochmurného života.
...............................
Kdo jsi? Jsi mou spásou či má záhub...
Dneškem nastala moje nová kapitola. Co je dnes za den? Den, kdy po-... Vlastně ani už nevím po kolikáté. Přestal jsem to počítat tak... Již hodně dávno, asi před 80 lety? Kdo ví. „Aish..." Povzdychl jsem a promnul si krk, hledící do zrcadla. „Oke!!" Povzbudil jsem se a nasadil úsměv. Opláchl jsem si obličej pod vlažnou až do studena vodou a mokrýma rukama si prohrábl vlasy dozadu. „Kreo... není to nic nového. Dojedu ke škole... Zadržím dech a nasadím ignor face. S nikým se nebudu bavit... ah! Málem bych zapomněl... Musím se představit. Pffuuu... Jmenu-... Ani, ani..." Otevřel jsem šuplík, kde jsem měl kartičky s předchozíma identitami. Docházely mi nápady na nová jména, a tak jsem jednoduše po nějaké hrábl. „Aigoo." Uchechtl jsem se. „Kre! Budu to zase já pod svým pravým jménem." Vylosoval jsem si jméno, které mi dali rodiče při mém narození. Jen stačilo si vytvořit doklady s tímto jménem, heknout se do systému policajtům a úřadům a vualáá, zfalšované doklady – občanský, řidičský, technický průkaz... zdravotní kartičku... jsou na světě. Prostě, co za doklady jsou v dnešním světě potřeba. Nemohl bych ani zapomenout na vysvědčení ze základní a střední školy, hehe. Za ty roky jsem vystřídal mnoho studijních oborů a profesí, že toto pro mě byla brnkačka.
...
Do školy jsem přijel asi patnáct minut před devátou hodinou ranní. Seděl jsem ve svém autě na parkovišti a sledoval své budoucí, tedy již oficiálně své spolustudenty. Tohle je umělka, uniformy se tu nedrží jako na středních a základních školách. Není to poprvé, co nastupuji na nějakou školu, ale vždy je mi z toho mdlo. Spousta lidí, mnoho druhů vonící krve... Komu by se nedělalo zle? Nejhorší bylo, že moje auto lákalo více a více pozornosti studentů. Waeo? Až moc vyčnívá? Je to jen obyčejné auto nejnovější řady Hyundai Le Fil Rouge, je jen půvabnější a lepší než od Italů. Co mají za problém? Pomyslel jsem si. Asi jsem se životem nechal až moc zhýčkat, neboť před 116 lety nic takového neexistovalo, než nové vozy ve, kterých tzv. dnešní taxikáři vozili lidi na svých vlastních rukou či oslech, koních a někdy i koz. Vystoupil jsem z auta a nastavil automaticky ignor face se zadrženým dechem. Jak jsem procházel k budově školy, nešlo neslyšet ten šum lidských hlasů, především dívčích poznámek. „Woow, vidíš ho? Kdo to je? Je tu nový? Aaahh...ten je roztomilý a jaký je to fešák..." A tak podobně. Kdyby šlo i zařídit, abych toho tolik neslyšel... //Hyundai Le Fil Rouge auto viz fotka//
Deze afbeelding leeft onze inhoudsrichtlijnen niet na. Verwijder de afbeelding of upload een andere om verder te gaan met publiceren.
...
Seděl jsem ve sborovně, kde jsem se hlásil k zápisu. Přinesl jsem s sebou potřebné podklady pro mé studium na této škole. Po nudné přednášce o škole, mi byla představená moje nastávající třídní učitelka, tedy hlavní učitelka mého oboru malování. Zavedla mě rovnou do třídy, kde se měla konat zrovna hodina malování. Rovnou mě postavila před třídu, předhodila mě jim jako nějaké maso. Bylo zřejmé, že jsem se většině studentkám zalíbil. Uklonil jsem se zdvořile. „Jmenuji se Jeon Jungkook a je mi 21 let. Prosím, vycházejme spolu dobře." Skromně jsem se představil, uklonil a už se chystal si sednout za stojan s plátnem. „Ani...pane Jeon, co kdybyste nám byl modelem?" „De?" Otočil jsem se na paní profesorku. „Ah, de." Přikývl jsem tedy a postavil se doprostřed kroužku, kde na mě mohli studenti vidět. Na to, že jsem se chtěl stát neviditelným, jsem se stal opět středem pozornosti jako na tom parkovišti. V roli modela jsem byl takové dobré dvě možná tři hodinky?
