The Robotic Problem

Prolog:

Jsme v Ponyvilské nemocnici, v bílo šedé místnosti. Byla tu jedna židle a jedna pohovka. Dekorace byly poličky s knihami a stůl s fotkami náhodných poníků.

"Heh... A-ani nevím kde mám začít, Doktore. No... Poslouchejte: Měl jste někdy pocit, že jste znal všechno, ale nakonec se ukázalo, že vše, co jste 15 let znal, nikdy neexistovalo? Ne?

Já do nedávna jsem tento pocit též neměl, ale na začátku mého...řekněme, nového života, jsem toho měl plnou hlavu. A když jsem se k tomu vracel, ten pocit se mi vrátil. Hm. Koukám, že si vše zapisujete. To je dobře, protože důvod proč jsem tady, je velmi prostý.

Potřebuju vaší pomoc. Mám pocit, že mi něco utíká a vy...

Jste jediný, který mi může rozumět. A-"

"Dobře, dobře, chápu pane Jipe. Už pomalu se v tom ztrácím, takže začneme od začátku.

Vy jste přišel na terapii, protože...?"

"Mám pocit, že mi něco utíká mezi kopýtky a křídlama. Něco, co mi řekne vše o mé minulosti a mé...ne zas tak vzdálené budoucnosti."

"Chápu. No, to že vám něco uniká, to dá rozum, když jste byl tak dlouho pryč, ale než bych zašel dále a poslechl bych váš příběh, chci si ještě promluvit o nějakém poníkovi."

"Poslouchám..."

"Jde o vaší matku. Vím, že to je ode mně, jako doktora, neprofesionální, ale velmi moc by mi to potom pomohlo, v závěru, určit, co vám je, pane Jipe."

"Dobře. Pokračujte."

"Vaše matka měla velmi zajímavou práci. Popravdě, nikdo o té práci nevěděl. Dokonce i váš otec nic nevěděl. Tahle společnost byla ze začátku podporována Princeznou Celestií, ale hned po té nehodě, ta společnost radši začala dělat mraky.

Mám pocit, že vaše matka byla... Vím, že to bude znít směšně a trapně, ale možná byla špionka. Bohužel, pro nedostatek důkazů se tato "teorie" o smrti vaší matky, uzavřela a dala do archivu.

A váš dům, ještě z Ponyvillu-"

"Říkal jste, že máte něco o mé matce. Ne o dni, kdy mi tenhle...polo-koňo-zmrd zničil rodinu. A já vím, co byla matka."

"Oh...omlouvám se... Moment. Jak jste se to dozvěděl?"

"To vám mohu říct, když vám řeknu můj příběh a jak jsem se dostal sem. Takže...všechny detaily?"

"Alespoň ty hlavní, pane Jipe."

"No...nerad se k tomu vracím. Hlavně k tomu dni a k časům, kde jsem nechtěl věřit, že to, co dnes vím, mi někdy pomůže.

Ukázali se i svaté chvílky, když jsem se učil o tomhle...místě.

Jak už jste začal, měli jsme dům v Ponyvillu, který byl náhodně zníčen zlým kentaurem Tirekem, když jeho střela zničila tu knihovnu. Náhoda a osud tomu pomohlo.

Byla sobota, takže táta byl v práci a moje matka se o mně starala. Bylo prý nějak po obědě. Táta mi vyprávěl, že ta rána šla slyšet, až do Cloudstaleu.

Zatímco Princezna Twilight šla nakopat zadek tomu šmejdovi, ostatní z Ponyvillu, sousedé, náhodní poníci a tak dále, začali hledat kohokoliv v těch troskách.

Přiletěl i můj otec. Jsem rád, že tam byl, protože byl jediný, který slyšel křik. Můj křik. Nemohl jsem mluvit, protože mi bylo pouhé tři měsíce.

Dokonce se na místo činu přiletěla podívat i Princezna Twilight. Potom přijeli hasiči a tak dále.

Zpět ke mně,

když mně otec tahal ze suti, byl rád, že ten tác mně ochránil. Prý mně našli pod nějakým ocelovým tácem. Později jsem zjistil, že to byl tác na ovoce a zeleninu, který mně ochránil před troskami, když udeřila tlaková síla. Teda...skoro mně ochránil.

Když mně vytáhli, byly všichni mimo..."

"Ta věc?"

"Ano a nejen to. Měl jsem též popálené levé křídlo a zarudlé pravé oko. To vše mi zůstalo dodneška. Je to vzpomínka na ten tragický den. Měl jsem...štěstí v neštěstí. Chvíli jsem držel oční kontakt s otcem a nakonec...tma. To je jediná vzpomínka z tohodle reálného světa. Potom jsem byl pouze v komatu. V...lidském světě."

"Na celých patnáct let. Kolik, že vám je teď?"

"Patnáct a tři čtvrtě."

"Pamatujete si něco, než jste se probudil?"

"Autonehoda."

"Aha... Co to je?"