Silver Haired Boy (Taekook/Vkook) CZ

Silver Haired Boy

Každý den to slyším kolem sebe. Lidé, kteří se špatně rozhodli a teď nesou následky. Jsou to malé drobnosti, chyby, které časem zaniknou, jiskry, které nebyly dostatečně silné, aby se z nich narodil dravý požár, jenž by se šířil a šířil a pohltal více, ovlivňoval životy ostatních i jejich příběhy, ničil jejich cíle, a i když by jednoho dne uhynul, nedalo by se na něj zapomenout. Už nikdy by ho nikdo nedostal z hlavy.

Já nikdy nedostanu z hlavy ten první pohled na něj. Vlasy sivé, jako by mu do nich sedl popel, černočerné lesklé oči připomínající dehet. Seděl tam jako odstrčené ošklivé káčátko a jeho jediným bodem, kterému věnoval veškerou svou pozornost, jsem byl já. Každý by odvrátil hlavu, když by se mu dostalo očního kontaktu, je to jakýsi lidský reflex, kterému se mnohdy nejde ubránit, ale on to neudělal. Pozoroval mě dál. Bez změny mimiky ve své, pro mě ten den cizí, tváři.

Udělal jsem své první špatné rozhodnutí. První špatné rozhodnutí, na kterém záleželo. Obětoval jsem ho pro svoji ochranu. Jako zbabělec.

„Jungkooku, rozuměl jsi otázce?" promluví na mě mužský hlas a vytáhne mě ven z vlastních myšlenek. Připadá mi to jako celá věčnost. Stále sedím tady, na policejní stanici. Na kovové židli bez měkkého potahu, jež se mi zdá stále tvrdší. Mdlé bílé světlo z umírající žárovky mě skoro uspává, cítím se, jako bych celé ty hodiny seděl na tiché opuštěné zastávce pod lampou a marně čekal na svůj autobus, který ale nepřijíždí a ani už nepřijede. Je tady stejná lehká zima, ten nepatrný chlad se mi plazí po těle a prochází i skrz moji tenkou podzimní kaštanovou bundu.

Mlčky kývnu hlavou na souhlas a promnu si v klíně svoje ztuhlé prsty. Ve skutečnosti jsem ale nerozuměl, neslyšel jsem ji přes ten hluk v mojí hlavě.

„Potřebuju, aby ses soustředil, i když je to teď asi trochu těžké, mohl bys to pro mě udělat? Čím dřív na všechno odpovíš, tím dřív budeš moct odjet domů," dodá ještě muž sedící naproti mně za pracovním stolem s dlaněmi spojenými do sebe, dělají mu opěru. Vyčerpaně pohlédnu na digitální hodiny se svítícími číslicemi fosforově zelenou barvou.

„Je skoro jedenáct večer," odpovím monotónně, jako prázdná schránka bez duše, a konečně znovu navážu oční kontakt se starším strážníkem s viditelnými vráskami podél čela a velkou tmavou pihou nad suchými rty.

„Já vím, sedíme tu spolu už čtyři hodiny, jestli se teď rozhodneš odejít, zítra ráno se uvidíme znovu. Znovu na tomto místě," řekne a s povzdechnutím položí své ruce na plochu dřevěného stolu, „anebo to můžeš mít za sebou ještě dnes, rozhodni se sám."

„Doteď jsem se rozhodoval jenom špatně, pane..." Muž v policejní uniformě si mě prohlédne, a nakonec pokývá svou hlavou.

„Mm, dobrá, pomůžu ti... moje otázka byla, jak často jste byli s Taehyungem spolu. Jak dlouhé bylo vaše společné trávení času? Ať už ve škole nebo mimo ni." Na sucho polknu a znepokojeně se zavrtím na tvrdé židli. Raději bych opustil stanici a odešel domů, jsem ospalý, ale jsem si až příliš jistý, že jakmile bych zavřel oči, všechno bych to zase viděl. Proti mé vůli.

„Hodně často... byli jsme pořád spolu."

„Takže jste byli hodně dobří přátelé," doplní mě muž, ale já sklopím hlavu a odmítavě s ní zatřesu. Nátlak na mém hrudníku, jako by opět rostl. Pomyslné těžké závaží mě skoro dusí a připomíná mi chvíli, kdy mě dusil můj tehdejší čin.

„Takhle to vnímala jen jedna strana..."

„Která?" optá se mě ihned muž a já nechám v malé místnosti chvilkové ticho, než se odvážím odpovědět s jistotou, že se můj hlas nezadrhne ani neroztřese.