My Dearest

X. Kapitola - Neznámé teritorium

Pár týdnů uběhlo jako voda, a já tím pádem měla méně a méně času. Normanova slova mi zněla v hlavě, pořád dokola. "Notak Aubrie, podej se tomu"
jakoby mi našeptával. Slova plná jedu, určitě pro něj nic neznamenám, jen ze mě chce vytahat špínu pro svoje rodiče.

Ačkoliv toto jsem si myslela a byla přesvědčena o tom že tento charakter v sobě má, za ty týdny mi přišlo několik milostných dopisů. Ten první jsem si přečetla, ty zbylé zatím ne. Musím se tvářit že jsem do něj úplný blázen. I kdyby to znamenalo že Theodora dočasně ztratím.

V posledním dopise, stálo že mě Norman zve na jejich sídlo v Brightonu. Nechtěla jsem tam, ne po tom, co se odehrálo minule. Jenže s námi pojedou i Lady Agatha a Lord, takže za ty dva dny které tam budu se snad nic nestane. Šla jsem tedy za mými rodiči, oznámit jim tuto novinu. "Brie, to je skvělé!" zahlásala matka, "Jistě, je to Beardsley ale je dobře zajištěn, a očividně se ti dvoří! Brie, sňatek s ním, by nám zajistil vymazání historie našich dvou rodin." řekla. Ano, měla pravdu v tom že by to bylo výhodné, nejen kvůli penězům ale i rodině. Jenže, byl krutý, já vím že hluboce v něm se skrývalo ty nejhorší vlastnosti co měl z jeho rodičů. "Matko ale já ho nechci! Nemůžu si vzít někoho z rodiny která nám dodnes předhazuje chybu dědečka!" rázně jsem odpověděla. "Otče, řekni něco!" koukla jsem na něj, byl klidný, vyrovnaný. Výraz se mu nezměnil když se na mě podíval, mnul si vousy a řekl: "Aubrie, jsi naše jedinné dítě. Pokud se ti syn Beardsleyů opravdu dvoří, je dosti možné že tě požádá o ruku. Chtěl bych aby si byla šťastná, tvůj osud nechávám jen v tvých rukou." zatajil se mi dech. Můj otec poprvé za můj život nesouhlasil s mou matkou. Hleděla s otevřenou pusou, a já s úsměvem odešla ze salónku. Když jsem odcházela, slyšela jsem tlumený hlas mé matky, snažila se přesvědčit otce. To se jí ale nepodařilo.

Druhý den ráno, jsem se vydala na sídlo Beardsleyů. Norman už očekával můj příjezd, i jeho rodiče. Malý bratři Normana se drželi za ruce a byli oblečeni, ve stejných kostýmcích. Nedokázala jsem si přiznat že tihle roztomilý kluci, budou jednou jako jejich bratr, né-li horší. Timothymu a Walterovi jsem zamávala, oni zpět, s úsměvy na tváři. "Dobré poledne, Lorde, Lady, Normane" řekla jsem s malou úklonou. "Jsme rádi že jste přijala pozvání na naše sídlo v Brightonu, určitě se Vám zalíbí." řekl Lord, Lady Agatha jen přikývla, stále v očích vypadala, že je ve špatné náladě, ovšem, měla upřímný úsměv. Moje schopnost číst lidskou tvář a postoj, nebyla zas tak dobrá, abych určila, jestli je úsměv OPRAVDU upřímný. Za to Norman, měl na tváři lišácký pohled a opíral se ležérně o zábradlí u schodů z domu. Očividně byl v dobré náladě, ale zachytila jsem lehkou nechuť v jeho očích, asi kvůli rodičům, nebo jeho malým bratrům. Kdo ví, co se jedincovi jako on, honí hlavou. "Rád Vás vidím slečno Collinsová" řekl, moje příjmení, si jako kdyby vychutnal, jako by moje příjmení byl dezert. Ten parchant.

Cesta do Brightonu byla zajímavá vzhledem k tomu že jsem jela s Lady Agathou. Norman a jeho otec byli v jednom kočáru, a chudinky dvojčata byli na pospas jejich chůvě Madam Brooks. Postarší paní, přísná, ale snad jediná v sobě měla trochu lidskosti. Na dvojčata se snažila být hodná když se zrovna nikdo nedíval. V naší době bylo poměrně běžné děti trestat jako dospělé. Někteří z nás mají tu výhodu, že měli chůvu jako je Madam Brooks.

"Tady je severní křídlo, v něm budou pobývat Lord a Lady Beartsleyovi" řekla služebná a poté pokračovala "Jižní křídlo je Vaše." Usmála jsem se. Takže přeci jen, nebude se snad dít, údajně jsme odděleni pokojem dvojčat. Šla jsem se podívat do svého pokoje. Pokoj byl velký, z oken bylo vidět na malebnou zahradu. Byla pokryta stovky růží, tyčili se nad nimi keře upravené do koulí, bylo vidět, že ačkoli, je sídlo přes sezónu opuštěné, rodina si platí služebníky aby se starali o její zevnějšek. Rozhlédla jsem se na širokou cestu kterou jsme přijeli. Tak daleko od domova, pomyslela jsem si. Domov pro mě nepředstavoval mou postel, salónek, a ani klavír. Domov byl, kde byl Theodor. Stiskla jsem si svůj přívěšek a nachvíli jsem se nechala unést myšlenkami k němu.

Vytrhl mě až z toku myšlenek služebný, nesl mi určitě kufry. "Omluvte zpoždění Madam, Lady Agatha mne zavolala. Nečekáte dlouho?" zeptal se medovým hlasem. Postarší muž, asi 45 let na mne hleděl modrozelenýma očima. Jeho strniště bylo neupravené, naše návštěva byla nečekaná a spíš služební dbali na úklid než na vzhled kterým se prezentovali. "Ne, děkuji mockrát pane..?" zamyslela jsem se, "Fitch" řekl stručně. "..Pane Fitchi." zopakovala jsem. "O nic nejde Madam, je to moje práce. Pokud nic nepotřebujete, měl bych se vrátit do práce", nic jsem neřekla, a pan Fitch se uklonil a odešel.

Znovu jsem se rozhlédla po místnosti. Byla jsem zahlcena zahradou, že jsem si ani nevšimla jak malebné je Jižní křídlo. Můj pokoj byl laděn do petrolejové a bílé barvy. Tapety byly zdobeny květinami a listy v těchto barvách, lemovaly celou místnost. Uprostřed byla mohutná postel s nebesy, které šplhaly až skoro ke stropu místnosti. Zvedla jsem hlavu a uviděla nádherný lustr, s kousky průhledného broušeného skla, od největších po nejmenší. Pohlédla jsem zpět dolů, Na tmavé dubové podlaze, ležel koberec z srsti medvěda. Lov byl u Beardsleyů populární, to vysvětlovalo, malé rámečky s malými parůžky na zdech. Mohutná skříň v rohu místnosti, vypadala, že bych do ní mohla dát všechny své šaty které mám doma. Vedle ní potom náležel stolek s zrcadlem a lavorem s konvicí na ranní hygienu. Nakonec malé ale pohodlné křeslo u krbu, s stolečkem. Na stolečku byla keramická váza s modrým zdobením a samozřejmě, s znakem rodiny.

Unavená, bych si nejradši lehla do postele a už se nikdy nevzbudila, ale věděla jsem že budu muset ještě přežít společnou večeři. Usoudila jsem, že by bylo dobré si prozkoumat můj prozatimní domov, třeba najdu něco užitečného. Vyšla jsem ze dveří a kolem mě proletěli dvojčata, smáli se a poskakovali. "V tomhle věku bylo vše tak jednoduché.." ozvalo se zamnou, Norman se opíral o rám dveří a já ho periferně pozorovala. Neviděla jsem ho od doby co jsem sedla do kočáru a chtěla jsem aby to tak zůstalo, smůla že jsem jela na jeho teritorium, byla jsem v nevýhodě. "Pravda" otočila jsem se na něj, "Ale co naděláme, jednou taky vyrostou, zestárnou.." řekla jsem. "Vy ale budete stárnout jako víno, má lady". Ucítila jsem v puse pachuť kovu, moje znechucení nabíralo otáček. Nechápu že jsem s ním mohla strávit noc. "Ovšem.." popošel ke mně, "Slečno Collinsová, nebyla jste hodná.." řekl. "O čem to mluvíte?" zeptala jsem se. "Nedostal jsem odpověď na mé dopisy" koukal se mi do očí a projel mi prstem čelist. Ten muž měl šarm, byl atraktivní ale byl zlý. Ale přesto jsem si musela připustit, že něco na něm je. "Omlouvám se, měla jsem toho hodně a..", dal mi prst na rty, gestem ukazoval abych ztichla. "Pššt..Já vím, a proto jsem pro nás zařídil tento relaxační pobyt, řekněte, jak se vám tu líbí?".
Polkla jsem, "Zatím jsem viděla málo ale má komnata je překrásná" podotkla jsem. "Tak to bych Vám měl před večeří měl udělat prohlídku" usmál se šibalsky. Projel mi mráz po zádech, před večeří s ním jít po sídle aby mě ještě někam zatáhl? Ne. "Možná zítra, chci si vybalit" řekla jsem s úsměvem, v duši jsem ho klela těmi nejsprostějšími slovy. "Tak tedy dobrá, Aubrie" řekl a přitiskl mou ruku ke svým rtům. Z jeho širokého úsměvu s perverzním podtónem se mi chtělo zvracet. Ale usmála jsem se a po rozloučení šla do svého pokoje. Musím vymyslet plán. Plán při kterém jeho rodinu potopím, kdy je zničím a nebudu muset trpět jeho přítomnost.
Tohle bude ještě zajímavé...

Konečne je tu další kapitola, tentokrát před dalšími prázdninami, vánočními! Doufám že vás stále baví tento příběh. Nicméně, ti kteří mě sledují si všimli změny jména. To ovšem nic neznamená a má tvorba bude stále stejná. Přeji Vám poklidné svátky, a hodně zdraví a štěstí. Zase příště,
_octopirate