Prodavač slov

Prodavač

Návrat do Sabharatu byl radostný – aspoň pro mě. Khay měla stále kamenný výraz, jako kdyby ji celá ta věc se záchranou netěšila. Já sám měl radost. Trefil jsem Toho, kdo dělá věci ze slov, kamenem. Já! Ve městě, kde jsem doma, se jich všichni bojí. A taky jsem si popovídal s léčebnou krásou! Utéct s Khay nakonec nebylo tak špatné.

Ihned jsme vyhledali bohatého, který chtěl zpátky Pouštní růži. Nebylo to těžké – jeho dům byl největší a nejkrásnější. Když Khay strážím řekla, že neseme Pouštní růži, málem jim upadly dolní části pusy. Asi by je nikdy nenapadlo, že někdo jako já a ona přineseme bohatému zpátky jeho provázek z kamínků.

Pustili nás dovnitř. Přivítal nás sám bohatý, který se od ostatních bohatých, které jsem viděl, moc nelišil, ale byl na nás moc hodný a s tím jsem se setkal poprvé. Možná to bylo kvůli tomu, že jsme mu přinesli jeho Pouštní růži, ale nebyl jsem si tím jistý. Dal nám peníze – hodně peněz. Tolik, že jsme si mohli koupit nejen aspoň padesát koní, ale i jídlo na celý měsíc. Začal se pak Khay ptát, co v Sabharatu vůbec děláme a když mu řekla, že jsme na cestě, nabídl nám, že můžeme u něj přes noc zůstat a že pro nás uspořádá velkou večeři. Khay chtěla říct ne, ale zastavil jsem ji.

„Musíme si oba odpočinout. Vždyť jsme v noci moc nespali," řekl jsem jí. Občas jsem měl jasné tušení, že na to úplně zapomíná. Lidé ze severu asi nepotřebovali tolik spát.

Nakonec souhlasila, ale před tím bohatému řekla, že se chceme po Sabharatu projít. Chtěl jsem říct, že zůstanu v domě bohatého, ale to už mě táhla ven.

„ – tvou malou slovní zásobu už ani hodinu," řekla jen a já jsem měl hned jasné tušení, kam mě vede.

Už před tím jsem si všiml, že ji můj nedostatek slov značně irituje („iritovat" je slovo, které jsem se naučil; chutnalo trošku slaně), proto jsem nic neřekl. Chtěl jsem si koupit slova z mého seznamu, ale ona ho nechtěla ani vidět. Řekla, že prvně musíme koupit slova, která určitě budu potřebovat. Zbytek peněz měl jít na koně, na zásoby na cestu a na další výdaje.

Dozvěděl jsem se, co znamená „znít" (Adila by byla nadšená); ostatně i slovo „dozvědět" se přidalo do mé slovní zásoby, ačkoli bylo jedno z těch dražších. Stejně tak jsem mohl ukázat na nůž a říct „zbraň". To slovo chutnalo kovově, dokonce jsem se po něm otřásl.

Mohl jsem konečně říct „volba", která se vlastně ani trošku nepodobala „možnosti". Volba totiž bylo něco většího a ten pocit z něj se mi líbil víc, než když mi Khay koupila slovo „láska", jejímuž chápání jsem se ani trošku nepřiblížil. Dovolila mi si koupit slovo „génie" (konečně!), ačkoli jsem jim stále chtěl říkat „léčebné krásy". Bylo ale krásné vědět, jak jejich slovo zní. Hodně jsem chtěl slovo „vědět" – drahé a podle mě velmi chytré. Chutnalo jako ta nejlepší voda, kterou bych dokázal pít znovu a znovu.

Koupil jsem i slovo „pocit" – bylo silné a nakonec jsem se nemohl rozhodnout, zdali mi chutnalo nebo ne. Nebo slovo „vzpomenout", které vonělo sladce a chutnalo jako rahat lokum, který mi dávala máma za odměnu, když jsem byl malý.

Khay mi v jednu chvíli podala další lahvičku se slovem. Podle toho, jak se tvářila, mě napadlo, že mi to slovo radost neudělá. Chutnalo jako písek. Už v ten moment jsem tušil, co je to za slovo.

„Pouštník," řekl jsem, určitě bledý. „Proč chcete, abych to slovo znal?"

Podívala se na prázdnou lahvičku. „Každý by měl znát jméno svého strachu."

Její slova se ve mně ozývala ještě nějakou dobu. Přemýšlel jsem nad nimi víc, než nad tím, co mi pověděla génie. Jenže stále mi chyběla slova, abych pochopil hloubku toho, co Khay řekla v jedné větě.