Prodavač slov

Zrádce

Byla to dlouhá noc. Od chvíle, kdy odvlekli toho kluka do žaláře, jsem měla pocit, že se čas zastavil. A to doslova.

Neustále se mi v uších ozýval jeho hlas, jak stráže se svým nedostatkem slov prosí, aby ho pustili, že nic neukradl a nechají si všechno vysvětlit. Jeho volání o pomoc – i o tu mou – neustávalo ani po několika hodinách, kdy jsem vymýšlela, jak ho z vězení dostanu a vysvětlím, že jsem mu nepomohla. Na to odpověď existovala jednoduchá: nic jsem neviděla, nemohla jsem mu pomoc. I když jsem pochybovala, že mi s denním světlem uvěří. Při tom pomyšlení jsem skoro na chvíli cítila i něco jako výčitky, přestože jsem věděla, že o mou vinu nešlo ani náhodou. Zřejmě se ten Rifat, který kapitánovi už vše stihl vysvětlit, za dobrého člověka považovat opravdu nedal.

Snad s každým nádechem jsem nadzvedávala pásku a škvírou pod ní zkoumala barvu písku, jenž by mi prozradila, zda už nemilosrdné Slunce vyšlo. Měla jsem pocit, že jsem zestárla, než se z modrošedivé proměnila na narůžovělou od prvního světla nového dne. S rychlým pohledem na oslnivou tvář boha Shamse jsem si sundala látku z očí a vydala se hledat místo, kam se žádný smrtelník nikdy nechtěl dostat.

Po cestě ospalým městem jsem začala pociťovat nervozitu. Měla jsem vymyšlený prostý plán a tím bylo vypáčení zámku cely. Problémem bylo, že jsem už roky z vězení neprchala a přepadly mě tak drobné obavy, že pokud jsem nezapomněla techniku, rychlost určitě.

Žalář byl vymyšlen překvapivě dobře. Trvalo mi jej najít dost dlouho – propletla jsem se snad všemi uličkami, nahlédla do každého rohu a teprve až za hradbami města jsem uviděla u skály postávat dva muže. Celé vězení spočívalo právě v ní. Zlosynové obklopeni kamennými stěnami tady moc velkou šanci k útěku neměli. A já také ne. Stráže hlídali obrovská vrata, jenž představovala jediný vchod tam, ale i zpátky.

Promnula jsem si dlaněmi unavený obličej a přemýšlela, co budu dělat. Čekat, až jeden z nich odejde pro vodu nebo jídlo, jsem nemohla. Stejně bych druhého sama nepřeprala. Slunce už pomalu stoupalo a s ním se krátil čas, který klukovi zbýval do odvlečení na popraviště. Pokud jeho trest za noc nestihl vykonat nějaký spoluvězeň.

Muži pověřeni hlídáním vězení se naštěstí neukázali jako žádní velcí myslitelé. V zápalu konverzace doplněné posunky a čmáranicemi v písku nahrazujícími neznámá slova, si nevšimli mého příchodu, a jakmile jsem se schovala za blízký výklenek, zaujal je párek skarabeů valící kuličku trusu. S řevem smíchu, za nějž by se nestyděl ani nemejský lev, jim začali nálož odkopávat pryč. Brouci ji ochotně následovali a když už ji téměř měli, zase o ni přišli. K mému štěstí zase stráže následovali brouky a s každým dalším kopem do kuličky se vzdalovali od místa, jenž měli bránit. Tupci.

Mříž zůstala zamčená, ovšem jejími velkými oky se drobné tělo hladovějící ženy protáhlo snadno. Jak jimi při zpáteční cestě dostanu kluka, jsem se rozhodla řešit až na to přijde čas.

Ohromný prostor skály osvětlovalo pouze několik pochodní, takže jsem měla velký problém poznat, kdo v jaké cele je.

Nadskočila jsem, když se mi okolo nohou prohnala skupina krys a zamířila do obzvlášť páchnoucí kobky. Dle naprostého ticha jsem usoudila, že její obyvatel veřejné popravdě unikl.

„Prodavači," špitla jsem, když mi začala docházet trpělivost i čas a tma žaláře se jen prohlubovala, „kde si?"

„Pusť mě ven!" zavřeštěl vězeň z protější cely a zalomcoval mřížemi, až se hlasitě rozezněly. Bez reakce jsem pokračovala dál, načež se obdobný rozkaz ozval ještě několikrát. Jen hrdlo toho, koho jsem hledala, zůstávalo tiché. Projel mnou závan strachu, že tomu tak bude navždy.