Prodavač

110 13 6
                                    

Na začátku naší cesty do Sabharatu jsem mlčel. Byl jsem hodně ve své hlavě, protože jsem měl moc otázek. Khay by mi ale určitě nic neřekla, kdybych se zeptal. Zkusil jsem se jí zeptat ještě jednou na její oči a proč na nich měla látku, když bylo nahoře Velké oko. Ona ale jen udělala nespokojený pohyb očima a šla dál.

Stále mi nešlo z hlavy, že znala všechna slova. Kolik lidí jich vlastně tolik mohlo znát? Nejvíc slov vždycky znali bohatí. Khay určitě bohatá nebyla – chybělo jí oblečení, které svítilo na slunci, obrázky na obličeji, barevné kameny a hodně lidí dělajících jí doprovod. Bohatí sebou vždycky měli aspoň někoho. Ona neměla ani koně.

Proč jsem za ní šel? Asi proto, že jsem se opravdu nemohl vrátit domů. V mém rodném městě mě měli za zloděje. Kdybych se vrátil, má hlava by šla pryč. Problém byl ale v Khay, takže když začalo být otázek u mě hodně a já začal být zlý, zastavil jsem se. Khay mě ale neviděla a šla dál.

„Khay!" řekl jsem hodně hlasitě a ona se otočila. Dívala se nespokojeně. Určitě se jí nelíbilo, že dělám cestu delší. „Tohle není správné. Kvůli vám mám doma problémy a sice se mi líbí, že budu moct jít do domu boha Slunce, ale stále mám hodně otázek."

Otočila se ke předem a složila ruce na hrudi, ale mlčela. Stále se dívala nespokojeně.

„Bílá pokožka, bílé oči, látka přes oči, když je tma. To všechno je velká špatnost. A jak jste se dostala až k vodě, co dává všechna slova? Jestli chcete, abych šel, chci odpovědi," řekl jsem zle a čekal jsem, co udělá.

Khay stále nevypadala spokojeně. Nadechla se a vydechla tak, že jsem to slyšel. Chvíli byla ve své hlavě. Možná se připravovala mi říct správnost. Ve své hlavě jsem to chtěl. Bylo to podle mě důležité.

„Jsem z dalekých severních zemí," řekla nakonec.

Díval jsem se jí na obličej a neviděl jsem, že by říkala špatnost. To by vypadala jinak. Asi lidi ze severu mají bílé oči a bílou pokožku.

„A co voda, co dává všechna slova?" zeptal jsem se.

„V severních zemích jsem velmi bohatá a velmi... důležitá."

„Proč jste se teda nevrátila?" zeptal jsem se, zatímco jsem se na ni díval velkýma očima. Nečekal jsem, že je opravdu bohatá.

„Protože mou... lidi, co byli se mnou, zabili. Taky mě okradli," řekla s kamennou tváří. Nemohl jsem proto poznat, co se jí děje v hlavě a v hrudi, ale asi pro ni bylo těžké o tom mluvit. „Stejně jako můj domov. Zabili všechny a vzali všechno, za co by mohli koupit slova. Proto je chci dát všem."

Podíval jsem se na písek. „Moc se omlouvám, že jsem se vás na to zeptal. Musí vás to bolet."
Chvíli mlčela. Nenacházel jsem sílu zvednout hlavu a podívat se na ni.

„Bylo to dávno. Teď už je to jedno. Důležitější je, že bez tvé pomoci nebudu moct dát všem lidem slova a proto tě potřebuju."

„Dobře," pohnul jsem hlavou dolů. „Už se vás na nic ptát nebudu. Určitě vás to bolí," řekl jsem a byl jsem si jistý, že se svých slov budu držet.

„V tom případě jdeme," řekla, otočila se a pokračovala v cestě. I já se pohnul.

Ještě nějakou dobu jsme mlčeli. Bůh Slunce se na nás dívat ze své výšky a já měl jasné tušení, jako kdyby byl hodně nespokojený. Měl jsem ale v hlavě, že jsem slovo „svoboda" neukradl. Zaplatil jsem ho, takže jsem byl bez viny. Stejně jsem ale neměl jasno, proč na nás slunce nemůže být hodnější, když dává život. Asi abychom znali cenu života.

Prodavač slovWhere stories live. Discover now