Prodavač slov

Prodavač

Zdravíčko, první kapitola je konečně venku! Jelikož začínáme hnedka očima mladého prodavače s malou slovní zásobou, nelekněte se občasné kostrbatosti textu. Nicméně musím říct, že se s takovým handicapem Annie poprala skvěle.
Doufám, že se vám první kapitola bude líbit tolik jako mně. Budu se moc těšit na názory. ❤️

Otřel jsem si horké čelo. Byl horký den. A v obchodě jsme měli hodně lidí. Jako vždycky. Někdo přicházel s papírkem a hledal slovo. Další přicházeli s někým, kdo slovo znal a pomáhal jim ho najít. Jiní se ptali nás, prodavačů.

Slovo „Prodavač" jsem se naučil v den, kdy jsem tu začal pracovat. To bylo před měsícem.

Měl jsem rád svou práci. Nemohl jsem si sice koupit hodně slov, ale měl jsem k nim blízko. Vedl jsem si seznam těch, které bych si chtěl jednou koupit. Seznam byl po práci vždycky delší. U některých slov jsem si nepamatoval, jak jsou slyšet nebo co znamenají, ale věděl jsem, že se mi líbila.

„Tohle," přišel zákazník a položil přede mě na stůl lahvičku se slovem. Znal jsem ho. Bylo to jedno z těch, které jsem si koupil mezi prvními – samotář. Líbilo se mi, jak bylo slyšet. Patřilo mezi ty s vyšší cenou.

„Tři zlaté."

Muž položil peníze na stůl a já je dal do pokladnice.

„Je vaše," usmál jsem se a díval se, jak otevírá lahvičku a slovo pije. Když byla bez vody, řekl: „Samotář." Usmál se a řekl ho znovu: „Samotář."

Bylo to velké – dívat se, když se někdo naučil slovo. Každý vždycky vypadal veseleji. Rád jsem viděl tyhle reakce, protože jsem je sám měl, když jsem vypil nové slovo.

„Almíre," řekl prodavač Rifat.

Podíval jsem se na něj.

„Máš pauzu."

„Dobře." Podíval jsem se na pokladnu, zamkl ji a vzal klíč, aby se nikdo nepokusil nic vzít. Odešel jsem do zadní místnosti a vzal si svou tašku. Sestra Adila pro mě vždycky připravovala oběd ve své hospodě (to slovo mi koupila). Rodiče byli zlí, když jim řekla, že chce vařit.

„A co obchod?" ptali se. „Nechceš kupovat slova a prodávat je?"

Adila jim tehdy řekla tolik neznámých slov za sebou, že z toho stále byli mimo. Neradi o Adile mluvili, ale já ji měl ze všech bratrů a sester nejraději.

Šel jsem po hlavní ulici a poslouchal slova. Uslyšel jsem několik, která byla krásně slyšet a několik, která jsem znal. Jedno mě donutilo se zastavit. Došel jsem ke krásným dívkám. Jejich oblečení na slunci svítilo. Měly velké oči a malé obrázky na obličeji. Napadlo mě, že jsou možná léčebné krásy, ale našel jsem v hlavě, proč jsem za nimi šel.

„Řekly jste krásné slovo," usmál jsem se.

Jedna z dívek ho řekla znova, aby ode mě zjistila, jestli to bylo ono.

„Ano, je velmi krásné."

Usmála se a vytáhla z kapsy několik papírků. Když našla to slovo, podala mi ho.

„Děkuji," uklonil jsem se a šel dál. Díval jsem se na papírek a byl jsem veselý. Schoval jsem si ho ke svému seznamu a uhnul lidem, kterých bylo hodně spolu. Následně i prodavači s ovocem a podíval se okolo sebe. Hledal jsem stánek s koberci. U něj jsem měl zabočit do další rušné ulice. Vždycky jsem šel mimo.

Stánek stál dál po hlavní ulici a tak jsem šel. Uslyšel jsem u jednoho stánku velmi krásné slovo a podíval jsem se, kdo ho řekl. Byl to bohatý u stánku s oblečením, které svítilo na slunci, barvenými kameny a krásnými ozdobami ze zlata a stříbra.