Zhluboka jsem se nadechl. Otevřel jsem oči. Oslnivé, bílé světlo mne udeřilo do očí.
"Máme tep! Je naživu!"
Rozhlédl jsem se. Všude kolem byli doktoři.
Posledně, když jsem byl na párty a dostal jsem Božský polibek, mé tělo nebylo zvyklé na nic takového a z tohoto důvodu se mi zastavilo srdce. Frederik té noci zkusil obrovskou dávku a stalo se mu to stejné. Neměl však takové štěstí jako já.
Hned, jak mě pustili z nemocnice, jel jsem do města, kde bydlela Mag. Stál jsem před dveřma jejího domu. Zaklepal jsem.
Otevřela paní ve středním věku.
"Dobrý den," řekl jsem. "Je tady Mag?"
"Mag měla nehodu. Je v kómatu. Odkud se znáte?"
Můj svět se zbořil.
Během následujících dní jsem na sociálních sítích našel profily Henryho a Alexe. Napsal jsem jim, jak se mají. A od obou mi došla odpověď, že nedávno zemřeli.
V novinách jsem četl o vybourání vlaku. Fotka vedle textu zobrazovala nějakého strojvedoucího. Ihned jsem ho poznal. Byl jediný, kdo nehodu přežil, avšak zůstal v kómatu.
Nedávno mne napadla jistá teorie. Všichni, kteří se mnou byli ve vlaku a srubu, zemřeli. Zemřeli i v realitě. A ti, kteří přežili, zůstali neprobuzeni. Hledal jsem na internetu různé články o posmrtném životě. Četl jsem o lidech, kteří se probudili z klinické smrti. Zašel jsem i do knihovny. Začal jsem přemýšlet, zda se nemůžu nějakým způsobem vrátit za Mag. Třeba by pomohlo přiblížit se smrti..
A tak tu teď sedím ve vaně a poslouchám hudbu, která hrála v gramofonu ve srubu. Horká voda mě omamuje. Dívám se na ostrý nůž v mé pravačce a na předloktí levé ruky.
Já sliby neruším.
