Byl to skličující pocit. Nikdo z nás nevěděl, co se Lovcovi stalo. Následující ráno se Henry se stejnou skupinou lidí vydal Lovce hledat. Přesněji řečeno stejná nebyla - vydal jsem se s nimi. Maggie nám popřála hodně štěstí a vyšli jsme.
Bylo nás pět.
Noc byla klidná, takže jsme mohli jít po stopách ve sněhu. Les byl poměrně hustý a bez žádných palouků. Po chvíli se začal terén prudce svažovat. Měl jsem co dělat, abych neupadl a, nechápal jsem, jak tudy mohli včera večer projít.
Šli jsme už několik hodin, když si někdo z nás poprvé všiml těch stop. V životě jsem nic takového neviděl. Byly obrovské. To na nich ale nebylo to nejděsivější. Nejsme sice žádní znalci stopařiny, ale na jednom jsme se shodli. Bylo to pouze jedno zvíře. A to bylo to děsivé. Něco nám totiž nedávalo smysl. Byl to tvar těch stop. Na jedněch šlo s přesností určit prsty. Na těch druhých ale žádné prsty nebyly. Byla to kopyta.
Ještě děsivější však byl fakt, že tyhle stopy se táhly podél Lovcových stop. Vydali jsme se dál.
Naše obavy vzrostly. Abych nějak odvrátil temné myšlenky, zeptal jsem se na hypotézu, o které Henry při mém prvním ranním shromážděním mluvil.
Ve srubu bylo 29 pokojů, ve kterém se objevovali další lidé. Já jsem byl 28., takže se čeká na toho posledního, který by zaplnil poslední pokoj. Henry a ostatní si totiž myslí, že se něco připravuje. A je k tomu potřeba 29 lidí.
Stopy zvířete se v jednu chvíli oddělily od stop Lovce a ostatních členů skupiny. Vzdálily se asi tak o deset metrů a pak dál kopírovaly trasu stop Lovcových. Po chvíli se opět stočily k původní trase a spojily se s ní. Nastal zmatek, protože v této části se jednotlivé stopy nedaly najít. Sníh tu byl značně robrázděn, nejspíš zde došlo k prvnímu výstřelu, protože na ně zvíře zaútočilo. Chvíli nám trvalo, než se nám podařilo najít další stopy. Tentokrát však nešly v žádné organizované skupině. Jakoby Lovec a jeho lidé utíkali.
Naše teorie o střelbě se potvrdila, když jsme uviděli o kus dál ve sněhu zaschlou krev podél stop zvířete. Táhly se pryč od hlavní skupiny, ale postupně se k nízase vracely.
Celou cestu mírně foukalo a my jsme viděly stopy stále hůř a hůř. Shodli jsme se, že to zabalíme - hledali jsme už několik hodin, na volání nikdo neodpovídal a schylovalo se k bouři. Mračna se pomalu zatahovala, začalo se blýskat. Rychle jsme klopýtali do srubu. Henry měl výborný orientační a smysl, a tak poznal, že jsme se během stopování stočili. Vyběhli jsme tedy novým směrem, měli jsme tak dojít do srubu dřív.
Šli jsme již nějakou dobu, když se ozval výstřel.
Všichni jsme opět strnuli, pak jsme se zároveň otočili a beze slova se vydali směrem, odkud výstřel přišel, Kéž bychom to nikdy nedělali.
Obloha se zatáhla. Začalo silně foukat a sněžit. Za chvíli jsme neviděli ani na dva metry. Nevěděli jsme, jakým směrem jdeme. Byli jsme nuceni schovat se do prohlubně za sráz a přečkat tam.
Začal jsem se mírně třást zimou.
Přemýšlel jsem nad současnou situací. Jsem uvízlý v lese uprostřed sněhové bouře. Nikdy by mě nenapadlo, že se se mnou tohle stane. Bylo to strašidelné. Znovu jsem si vzpomněl na mou rodinu a na to, jestli mě hledá. Přemýšlel jsem, zda mají nějakou stopu, zda vyslechli lidi na té párty. A co jim oni řekli. Utěšoval jsem se že mě hledá policie, že je má fotka všude v televizi. Je tady železnice, musí tudy někdy projet vlak. Bude tam strojvedoucí a bude vše v pohodě.
Najednou jsem ve vzduchu něco ucítil. Ze začátku jsem si toho nevšímal, neznámý pach však rychle nabýval na intenzitě. Bylo to úplně stejné, jako když procházíte kolem mrtvého zvířete, ten mrtvolný pach. Stále sílil a chvílemi se mi ani nedařilo dýchat. Ostatní na tom byli podobně.
Vedle nás muselo pojít nějaké zvíře.
Přes hučení větru jsem to zprvu neslyšel, když jsem se ale pořádně zaposlouchal, rozpoznak jsem i jiný zvuk, jakési bručení, jak od medvěda. Poklepal jsem Henryho po rameně.
"Slyšíš to?" zeptal jsem se.
"A co?"
"To bručení."
Zaposlouchal se a pak přikývl.
Zachvátil mne ještě větší strach. "Co když je to to zvíře?" zeptal jsem se a pomyslel na scenérii ze stop.
"Tak bychom se měli začít modlit."
Zprava se ozvaly kroky. Po chvíli ze srázu nad námi spadl znenadání sníh. Stálo to tam. Vítr foukal taky zprava - to mě částečně uklidnilo, protože nás teď nemusí cítit. V duchu jsem se modlil, aby se to vydalo zpátky, odkud to přišlo, abychom zůstali proti větru. Ozvalo se zabručení a uslyšel jsem, jak se to rozběhlo doprava.
Oddechl jsem si.
Asi po půl hodině vichřice ustala a my se vydali po svých stopách zpět do srubu. Slunce pomalu zapadalo za siluety stromů. Měl jsem hlad a žízeň. A najednou jsem pocítil ostrou bolest v hrudi. Nikdy se mi nová takového nestalo. Padl jsem do sněhu a zůstal tam, paralyzován bolestí, ležet.
"Co se stalo?" zeptal se Henry, když mě viděl ležet. Nikdo z nich, včetně mě, nevěděl, co má dělat.
Podepřeli mě a šli jsme dál. Po chvíli bolest ustala a po krátkém odpočinku jsme se mohli vydat do srubu.
Vrátili jsme se krátce po setmění. Najedl jsem se, napil se a lehl vyčerpáním ne tak fyzickým, jako spíše psychickým. Musel jsem se smířit s tím, že Lovce již neuvidím. Ani jsem ho neznal, vlastně ani nevím, proč jsem ho šel hledat. Věděl jsem však, že jako expert na přežití a výborný střelec nám bude chybět.
