Nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl mimo. Zvedl jsem se z pohovky a zjistil jsem, že jsem v jiné místnosti, než ve které jsem byl políben Bohem. Byla celá ze dřeva. Začalo mi bít srdce a zpanikařil jsem. Rozhlédl jsem se po místnosti. Měla zvláštní atmosféru, takovou až zastaralou. Na stolku u zdi ležela lucerna. Nad pohovkou stála police. Protější zeď vyplňovaly skříně. Do místnosti skrz okno naproti dveřím svítilo zapadající slunce. Stmívá se. Znamenalo to, že byl druhý den a blížil se večer. Tou dobou již měli být Frederikovi rodiče doma. Takže mě museli odvézt, pomyslel jsem si. Uklidnil jsem se. Samozřejmě, že mě museli k někomu odvézt, vždyť nevědí, kde bydlím. Odvrátil jsem se od okna, ale něco mě silně zaskočilo. Chvíli jsem strnule stál, než jsem se opět podíval z okna. Venku stály zasněžené stromy. Všude byl sníh. To není možné. Vždyť je léto.
Začal jsem opět panikařit.
Musím halucinovat, říkal jsem si, ale všechno bylo tak reálné. Rozběhl jsem se ke dveřím a zmáčkl kliku. Nic. Znovu jsem zmáčkl kliku, ale dveře se ani nehnuly. Někdo mě zamčel. Zalomcoval jsem s nimi, ale dveře stály stále na místě. Začal jsem křičet. “Haló? Je tady někdo?” Žádná odpověď. To na mě bylo už moc. Mé srdce ráčilo vyskočit z hrudníku. Sedl jsem si na pohovku a začal zhluboka dýchat. Když jsem se opět uklidnil, začal jsem prohlédávat šuplíky. Našel jsem několik konzerv s masem a kukuřicí. Zvláštní místo na úschovu potravin. Otevřel jsem skříň. Uvnitř byly kožešinové kabáty a zimní boty. Na poličce ležely také rukavice. Další skříně byly prázdné.
Znovu jsem si sedl a začal přemítat, jaké jsou mé možnosti. Pak mě něco napadlo. Bylo to tak absurdní, až jsem se pousmál. Malé světlo na konci tunelu. Přešel jsem k oknu a zkusil ho otevřít. Ovanul mě ledový poryv větru a sníh. Otřásl jsem se. Vzhledem k tomu, že jsem na sobě měl letní oblečení, převlékl jsem se do zimního. Potom jsem pomalu vylezl z okna, nacházejícího se v patře. S mou neopatrností a docela těžkým oblečením to bylo trochu náročnější, než jsem čekal. Každopádně se mi podařilo sklouznout po sněhem pokryté šikmé střeše až na zem.
Hluboká vrstva sněhu zmírnila pád a já mohl konečně analyzovat prostředí, ve kterém jsem se nacházel. Všude byly zasněžené stromy, jehličnany. Kromě silného větru nešlo nic slyšet. Šedé nebe pomalu černalo a já se začal brodit sněhem kolem dřevěného srubu. Byl to takový ten obyčejný srub, v temné krajině vypadal až pohádkově. Všiml jsem si, že vedle srubu je pás bez stromů. Táhl se odněkud z dálky až kam oko dohlédlo. Při přesnějším pozorování jsem zjistil, že tudy vede železnice. Aspoň, že tak.
Z jednoho okna vyzařovalo žluté světlo. Podíval jsem se do něj. Viděl jsem několik lidí jak sedí u krbu. Někteří na pohovce, jiní na červeném koberci. Nikoho z nich jsem na první pohled nepoznal.
Zaklepal jsem na okno. Všichni se otočili. Někteří byli překvapení. Jeden z nich mi rukou naznačil, jakým směrem se vydat. Probrodil jsem se tedy dál a našel dveře, které se vzápětí otevřely.
”Čau,” promluvila menší postava oblečená v modrém kabátě. Měla mladý obličej, věkově bych ji odhadoval asi stejně jako já. Okamžitě jsem si všiml jejich nádherných modrých očí. “Kde se tu bereš?” Tato otázka mě velice zaskočila.
“No, to mi spíš vysvětlete vy. Kde je Frederik?” zeptal jsem se.
“Jednoho tu máme, ale nejsem si jistá, zda je to ten Frederik, kterého hledáš. Mimochodem, nestůj v té zimě a pojď dovnitř.”
To, co řekla, bylo hodně zvláštní. Ale to jsem nevěděl, co mě vzápětí čekalo.
