Polárka

1.

Madison

Seděla jsem ve své ložnici a přemýšlela, jak se odtud dostanu. Dveře byly zamčené a hlídal je bodyguard. Zbývalo už jen jedno. Okno. Otevřela jsem ho a podívala se dolů. Zas taková výška to nebyla. Štěstí pro mě.

K mému pokoji se pomalu přibližovaly kroky. SAKRA! Rychle jsem okno zavřela a běžela do postele. Skryla jsem se pod přikrývku a předstírala, že spím. Uslyšela jsem klíč v zámku a poté někdo vstoupil. Nicolas. Nepochybně. Přišel až k mé posteli a sedl si vedle mě. Chvíli mlčel, ale pak řekl „Spíš. Škoda. Chtěl jsem se ještě rozloučit, než odjedu. Promiň za ten dnešek. Přehnal jsem to. Nechtěl jsem tě uhodit. Ale nemůžu za to."

„Jo, jasně. Ty za to nemůžeš," pomyslela jsem si.

„Když jsem zjistil to s tvým otcem, zuřil jsem," pokračoval.

„Takže sis svůj vztek vybil na mně. Jako vždy."

„Byl jsem naštvaný na celou vaši rodinu. Neovládl jsem se a," odmlčel se. Cítila jsem jeho dotek na mé tváři. Odhrnul mi pár vlasů a políbil mě. „Miluju tě," zašeptal,

„Ne, ty mě nemiluješ. Miluješ tak akorát moje peníze, věno... dědictví," pomyslela jsem si a v hlavě se usmála.

Potom jsem ucítila, jak se zvedá. Pomalu došel ke dveřím. Chvíli tam stál a pak odešel. Dveře se opět zamkly.

Otevřela jsem oči a rozhlédla se po pokoji. Nikde nikdo. Ticho. Klid. Dobře, je čas uskutečnit plán. Rychle jsem přešla ke skříni s oblečením. Vzala tašku a nacpala do ní pár kusů oblečení a taky nějaké peníze, které jsem tam měla schované. Přešla jsem k oknu a tašku hodila na zem. Ujistila jsem se, že venku nikdo není a pomalu vylezla ven. Mohlo to být tak 5 metrů. Dobře. Tři. Dva. Jedna. Teď. Skočila jsem.

Sykla jsem bolestí. Můj bolestivý bok se ozval. Ne, teď ne, prosila jsem v hlavě. Rychle jsem se zvedla, vzala tašku a běžela pryč. Přehodila jsem ji přes plot a už, už jsem se chystala ho přelézt, když tu najednou..

„Slečno?" ozvalo se za mnou.

Pomalu jsem se otočila a spatřila Frederica. Můj bodyguard. Vystrašeně jsem se mu podívala do očí.

„Jsem v háji," problesklo mi hlavou.

„Frederico, já," začala jsem, ale přerušil mě.

„Pospěšte si. Až zjistí, že jste pryč, budou vás hledat. Utíkej te. Neohlížejte se. Zmizte odsud," řekl a já ho objala.

„Děkuju," zašeptala jsem.

„Už běžte," řekl a pomohl mi dostat se přes plot.

Naposledy jsem se na něj podívala a on se jen usmál. Otočila jsem se a běžela hluboko do lesa. Pryč. Neohlížela jsem se. Přesně jak řekl. Vzala jsem osud do vlastních rukou.

*****

Doběhla jsem na nedalekou benzinku, kde jsem si koupila novou SIM kartu. Tu starou jsem vyhodila. Nečekaně. Pamatovala jsem si číslo jen na jednu jedinou osobu. Jennifer. Kamarádka ze školy. Byly jsme si dost blízké, ale potom jsem se odstěhovala k Nicolasovi. Ona ho neznala a on ji taky ne.

Vytočila jsem její číslo a modlila jsem, aby mi to vzala.

„Haló?“ ozvalo se.

„Jennifer?“ řekla jsem a popadala dech.

„Madison? Jsi to ty?“ řekla nejistě.

„Ano! Ano, jsem to já,“ řekla jsem štěstím bez sebe.

„Co se děje? Jsi v pořádku? Dlouho ses neozvala..“ řekla podrážděně.

„Ne, teda ano, jsem v pořádku... Do jisté míry... Potřebuju pomoct,“ řekla jsem.

„Madison, kde jsi?“ vyhrkla.

Řekla jsem jí, kde jsem. Slíbila mi, že pro mě dojede, tak jsem tam čekala. Bála jsem se, že mě stihnou najít dřív, než Jennifer. Určitě už ví, že jsem zmizela. A Nicolas už to nejspíš ví taky.

Nicolas

„Cože?! Jak to, že vám mohla utéct!“ zařval jsem do telefonu. „Najděte ji! Najděte ji a hned!“

Zuřil jsem. Jak si to ta malá svině může jen dovolit? Zdrhnout! Mrštil jsem telefonem o zeď. Kurva, kurva, KURVA! Až ji najdu, tak se dalšího dne nedožije. Bude prosit o to, abych ji zabil. Bude žadonit na kolenou. O to se postarám!

Madison

Přijelo auto. Poznala jsem, čí je. Jennifer. Rozeběhla jsem se k ní. Sotva vystoupila, už jsem byla u ní a objala jí.

„Tak jsi mi chyběla,“ zavzlykám.

„Ty mě taky. Pojď, nasedni si. Pojedeme ke mně a ty mi všechno řekneš,“ řekla a usmála se na mě.

Bydlela pořád na stejném místě. V jejím bytě se toho moc nezměnilo. Všechno bylo tak, jak má být. V obývacím pokoji měla na krbu vyskládané fotky v rámečcích. Do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem viděla nás dvě. Byla to rok stará fotka. Naše poslední.

Jennifer dala na stolek dva šálky čaje a sedla si na pohovku. Poklepala na místo vedle ní a já si tam šla sednout. Pověděla jsem jí všechno. O tom, jak jsem musela zmizet, o tom, proč jsem se neozvala, o tom, jak mě Nicolas bil a týral… O všem jsem jí řekla. Potom jsme se jen mlčky objímaly. Tohle mi chybělo. Ona mi chyběla.

Řekla mi, že u ní můžu na nějaký čas zůstat, že je tu stejně sama. Byla jsem štěstím bez sebe. Já tu holku miluju!