Dívčí škola slečny Smith

chapter 1

Prvního září. Vskutku depresivní den. A stejnou náladou panovalo i počasí. Jak už to bývá každý rok. Venku lilo již od brzkého rána a všechen život zůstal schovaný ve svých ulitách a ostýchal se vylézt. Lidem, kterým se do práce nechtělo běžně, měli dnes ještě menší motivaci. Déšť zlehka bušil do oken, probouzel ty, jimž se ani při nejmenším nechtělo vstávat.

Dívky, které nebyly ubytovány ve škole, místo vítání se spolužačkami pospíchaly do školy schovat se před deštěm. Celou budovou se rozlehl zvonek a na chodbě zůstalo jen několik skupinek, co si vyprávělo o svých prázdninách.

A já? No jako vždy. Udělala jsem si to po svém. Díky hlasitosti našeho zvonku jsem ho slyšela až z venku. „Sakra," utrousila jsem. Naštěstí oznamoval teprve první zvonění. Rychle jsem vyskákala žulové schody a vběhla dovnitř vysokými starými dveřmi. V tu chvíli se všechny pohledy strhli na mě. Zarazila jsem se a trochu se zastyděla. V tom spěchu jsem si nestihla doma vzít deštník, vlastně mě to ani nenapadlo. Z vlasů mi odkapávala voda a kalhoty s bundou jsem měla na durch. Zamířila jsem ke skřínce, která se nacházela uprostřed chodby na rozhraní tří cest. První vedla do přírodovědného bloku, druhého do humanitárního a třetí ke dveřím.

Vytáhla jsem klíček a snažila se ji co nejrychleji otevřít. V tom spěchu se mi pořádně nedařil zastrčit klíč do zámku. Jakmile jsem skřínku úspěšně otevřela, zahltil mě nával neskutečného zápachu.

Se znechuceným pohledem jsem pátrala po nějaké staré svačině, ale nic jsem neviděla. Najednou mi došlo, že jsem si tady zapomněla oblečení na sebeobranu z minulého roku a cele prázdniny tu hnilo. Prolétla jsem očima skřínku. Na dvířkách byly přilepené nějaké fotky, rozvrh, který se rozdával na konci minulého roku a zrcátko. Při pohledu na něj mi došlo, jak moc zmokla jsem a hlavně, jaká je mi zima. Ve skřínce bylo takových věci, že si budu muset vyhradit odpoledne na úklid. Pozitivní však bylo, že jsem tam našla náhradní uniformu. Popadla jsem ji, učebnice, které jsem potřebovala a zavřela skřínku. Tušila jsem, že je dnes nebudu potřebovat, protože je první školní den, ale pro jistotu jsem si je vzala. Rychle jsem zaběhla na záchod, kde jsem si převlékla kalhoty, přes košili si přehodila svetr a utíkala do učebny historie.

Míjela jsem několik skupinek, co se pomalu uchylovali od tříd a všichni po mě pokukovali, na což jsem, jako dcera ředitelky zviklá. Začala jsem si všímat změn na škole. Na nástěnce visely nové plakáty o školních akcích, v některých místech bylo nově vymalováno a obměnily se staré lavičky. To mě donutilo se trochu zamyslet nad naší školou. Naše škola není obyčejná škola. Je to dívčí škola. Založena se záměrem učit a vest dívky za tím co je baví a dávat jim volnost ve výběru předmětu. Zároveň učí dívky věcem, co by měli umět, ale školní systém to nepodporuje, například sebeobrana. A abychom každou hodinu dokázali probrat jedno určité téma, máme hodiny rozdělené na hodinu a půl dlouhé bloky. Říkáte si, že je to otrava, ale kolik lidí má pak půl hodinové přestávky? Navíc mamka má zajímavý vkus, když tuhle školu zakládala, rozhodla se ji neudělat moderně, ale do klasického stylu. Takže máme po celé škole vysoké stropy, a sloupy. Jsem strašně ráda zpátky. Donutilo mě to se mírně usmát.

Z mého snění mě vytrhla noha, která se přede mnou objevila. Než mi to došlo, už jsem ležela na zemi. Za mnou se ozval smích. Chytla jsem se za nos, kterým jsem narazila do země. Podívala jsem se na ruku, na které mi po ukazováčku ztékal pramínek krve. Zhluboka jsem dýchala a pokusila se pomalu přes naraženou ruka vstát a oprášit si uniformu. Přede mnou stála Katrin se svými dvěma kumpánkami, Elen a Olívií. Katrin a Olívie jsou bohatý rodiny, takže si na učení moc nepotrpí. Na rozdíl od Elen, která taky není zrovna příklad dobrého člověka, ale na jejich poměry je z nich nejhodnější a navíc je celkem chytrá. „Chyběli jsme ti?" Provokativně se zasmála Katrin. Neodpověděla jsem. „Jsi celkem Ok odvážná. Nečekala jsem tě tady tenhle rok." Nadzvedla jsem obočí a ramena a pomalu se chystala odejít. „Ale podívejme, ona nám oněměla," pronesla Olívie a všechny se zasmáli. Otočila jsem se a rozběhla se do třídy. Než jsem vstoupila, otřela jsem si nos, aby nikdo nic nepoznal.