Ztracené duše

[3]

[Henley]

Cameron se po mojí otázce tak trochu zamračil. A já se dost možná začínala bát, že se znova vytasí s tím, že bych měla být zticha a ideálně předstírat, že neexistuju. Ne, že bych si obvykle tolik brala přístup někoho, kdo pro mě byl prakticky cizinec, ale moje matka mě dneska rozebírala na úplně nové úrovni. Nehledě na to, že jsem se pořád bála, co se od ní dozvím, až mi znovu zavolá. Čekala na soukromého lékaře, kterého vytáhla z tepla jeho domova, aby se přijel co nejdřív podívat na Timmyho. Nevěřila lékařům v Saints Medical Center a tomu, co jí říkali.

A ne že bych se jí divila. Taky bych to prostě nejraději hodila na někoho jiného a do zbláznění mu tvrdila, že se mýlí a že můj bráška bude žít. Nebo, že aspoň přežije tuhle noc.

Ale zatím to vypadalo –

Cameron si naproti mně odkašlal a tím přerušil tok mých myšlenek. „Jedu za svojí přítelkyní."

Dobře. Tohle jsem nečekala.

Tedy asi jsem měla, protože... No, teď když mluvil a přestal být arogantní kokot, jsem objektivně dokázala říct, že je sexy. Ne, sakra. To znělo dost povrchně, a hlavně ten výraz nebyl dostačující. Protože ty jeho zatracené blond vlasy z něho dělaly něco víc než pouhého sexy kluka. Byl krásný. Nádherný naprosto neobvyklým způsobem, který způsoboval, že jsem na něj pořád nemohla přestat zírat navzdory tomu, co jsem si před chvílí vyslechla od své matky.

Nebo možná právě proto.

Cameron byl vítané rozptýlení. A to natolik, že kdybych teď neslyšela tu část o jeho přítelkyni, reálně bych zvažovala několik panáků v jídelním voze a jednu divokou noc s ním.

A to jsem obvykle nebyla tenhle typ holky.

„Tak to tě čeká mnohem lepší program než mě, až tenhle podělanej vlak dorazí do cíle," utrousila jsem a povytáhla koutky úst v úsměvu, který navzdory mé snaze nejspíš nevypadal tak úplně přesvědčivě.

Cameron si zajel rukou do vlasů, přičemž mu několik blond pramínků spadlo do čela. Namáhavě jsem při tom výhledu polkla a pak raději uhnula pohledem kamsi ke svým botám válejících se na zemi, zatímco on odvětil: „Jo, to nejspíš jo."

Začala jsem prsty vyťukávat jakýsi podivný rytmus o své stehno. „Jak se jmenuje?"

„Mia."

„Jste spolu dlouho?"

Mlčel takovou dobu, až jsem vzhlédla. A v ten moment jsem zjistila, že na mě mhouří ty ledově modré oči a zírá na mou ruku. „Mohla bys s tím přestat?"

„Rozčiluju tě?" zeptala jsem se téměř pobaveně.

Cameron povytáhnul koutek úst v jakémsi polovičatém úsměvu, který dal úplně nový rozměr výrazu nádherný naprosto neobvyklým způsobem. „Možná trochu."

Připlácla jsem svou dlaň na stehno a zlehka se kousla do rtu. „Fajn, už jsem hodná. Jen se mnou mluv. O čemkoliv."

Zlehka naklonil hlavu do strany a přeměřil si mě pátravým pohledem. „Proč?"

„Rozptýlení," řekla jsem mu popravdě, „potřebuju rozptýlení."

Chvíli mlčel, než si povzdychnul a položil se na sedačku tak, že si hlavu podepřel předloktím. Díky tomu mu mikina vyjela o něco víš a já... já se vážně snažila se tam nepodívat. Namísto toho jsem se úpěnlivě soustředila na to, jak sáhnul druhou rukou pro telefon a na moment rozsvítil jeho displej. „Jsme spolu pět let, láska ze střední. A ona neví, že přijedu."