Ztracené duše

[4]

[Cameron]

Změnil jsem názor. Byla vlastně dost zábavná.

Celou cestu do jídelního vozu mě pronásledovala a vysvětlovala mi tu svoji teorii o kupé ve druhý třídě, zaplacený jízdence a zcela určitě nenarušeným soukromí. Nestaral jsem se. Teda aspoň, dokud šla se mnou.

Uvědomovala si vůbec, že jsem ji záměrně vyprovokoval? Nebyl jsem si jistej.

Ale účel světí prostředky, no ne?

Chci říct... že teď když jsem měl konečně společnost, bylo nepříjemně bolestivý uvědomit si, kolik večerů a nocí reálně trávím sám.

Toužil jsem po tom udělat si jméno ve světě tatérů. Toužil jsem mít diář narvanej zamluvenejma termínama, slušný prachy, svůj byt nad svým vlastním studiem, pěknou motorku a nemuset si dělat starosti s tím, jak přežiju do další vejplaty.

A teď jsem všechno z toho měl.

Jenže moje holka pořád žila stovky kilometrů daleko ode mě a odepisovala na mý zprávy dva dny ze sedmi.

Nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem ten pocit samoty a nejistoty.

Kdykoliv jsem po večerech vysedával u Playstationu nebo zíral na nějakej tupej seriál, nedokázal jsem se zbavit pocitu, že jen zabíjím čas... protože nemám nic lepšího, čemu bych se věnoval. Takže jsem kreslil a pracoval na novejch návrzích a čím dál častěji tetoval až do pozdních hodin. Tak jsem aspoň mohl večer přijít do prázdnýho bytu a rovnou upadnout do bezvědomí.

Chyběla mi Mia. Chyběly mi naše společný chvíle. Ale hlavně mi chyběl skutečnej lidskej kontakt. Potřeboval jsem s ní mluvit. Dotknout se jí. Protože textovky a hovory po telefonu nikdy nemohly bejt dost.

A všechno bylo prostě... divný.

Protože když jsme se spolu naposledy před půl rokem viděli, byla prostě -

„Posloucháš mě vůbec, ty jeden arogantní -"

Zastavil jsem se a otočil se na patě... což vedlo k tomu, že do mě Henley vrazila plnou vahou a potom zavrávorala. Koutky mejch rtů začaly nepopiratelně cukat, když jsem po ní sáhnul a omotal ruku kolem jejího pasu, abych jí pomohl najít ztracenou rovnováhu. Tím jsem ji natisknul přímo na sebe.

A ona byla proti mně tak... malá.

A navíc byla přímo tady, zatímco se na mě snažila křičet a znova mě nazvat arogantním kokotem. Ta zábavná část na tom byla, že já po tom toužil. Toužil jsem po křiku, hádkách, mluvení o nesmyslech a smíchu. Toužil jsem po čemkoliv.

A ona byla pořád přímo tady... a nehejbala se.

„Arogantní co, Henley?" zeptal jsem se s povytaženým obočím.

To její se stáhlo k sobě, zatímco ode mě odstoupila.

Odkašlala si. Kousla se do rtu. Potom si popotáhla svý tílko o něco níž, což k mýmu neštěstí způsobilo, že jen o něco víc poodhalila křivku svejch ňader, na který jsem se vážně pracně snažil nedívat už... no, nějakou dobu. „Arogantní umělče. Jsi umělec, no ne? Ti jsou vždycky arogantní a namyšlený."

„A kolik přesně jich znáš osobně, hm?" popíchnul jsem ji, zatímco jsem se snažil skrejt svý pobavení.

Henley se přede mnou tak trochu ošila a sklouzla pohledem kamsi k mejm botám. „Jednoho... nebo dva," zamumlala neochotně.

Do prdele. Měl jsem, co dělat, abych se nezačal smát, ale nakonec jsem to nějak zvládnul. Pak jsem se nad ní nepatrně sklonil a tím jsem si dost možná naběhnul, protože už v kupé jsem si všimnul, že ty její křiklavě růžový vlasy voněj jako celá záplava květů. A ta vůně mi z nějakýho důvodu stoupala do hlavy. „A co bys řekla, kdybych teď chtěl přesně vědět, na co myslíš?"