Yes Sir | h.s. (CZECH TRANSLATION)

Chapter 22 - Carry Me Home

Liamův obličej poklesl a jeho žena se začala chytat za břicho. Nevypadala velká, ale teď, když vím, že je těhotná, vidím trochu hrbolek.

—

Od rvaní uplynulo pár hodin. Liam, Liamova žena, Harry, a já sedíme na gauči.

„Aurelie. Omlouvám se, že jsem k tobě byla tak hrubá. Jen jsem se snažila zastavit všechny ty boje. Už toho mám dost! Vím, že Liam se mnou nesouhlasí, ale podle mého názoru je to tak nejlepší. Musíš odejít. Myslím to tím nejlepším možným způsobem. Pro své dobro a hlavně pro Harryho musíš odejít."

Pochopením, jak závažná je tato situace jsem zavrtěla jsem hlavou. Od té doby, co jsme se sem já a Harry dostali, začínáme mít potíže.

Podívala jsem se na Harryho a on měl na tváři vědoucí výraz, který ukazoval, že se mnou souhlasí. Pomalu jsem vstala a zašla nahoru do pokoje, abych si sbalila. Když jsem byla v místnosti, zapnula jsem televizi a jen nepřítomně poslouchala zprávy.

Už jsem balila dobrých 5 minut, než jsem uslyšela vrzání dveří. Moje hlava se otočila na stranu, kde jsou dveře, abych tam viděla stát Harryho. Jeho vlasy byly dlouhé. Déle, než jsem to kdy viděla.

Pasuje mu to. Harry má na tváři pár škrábanců a já na ně jen zírala. Byly důkazem jeho oddanosti a loajality vůči mně. Byly to upřímné a opravdové jizvy. Ukázali mi, jak daleko dokáže zajít.

Miluji ho celým svým srdcem. Nemůže ani pochopit, jak moc.

Přistoupila jsem k němu a pevně ho objala.

Zatímco jsme stáli a pevně se objímali, slyšeli jsme nejnovější zprávy oznamující: „Harry Styles, bývalý učitel je hledán kvůli únosu mladé studentky, která, jak požadovali její rodiče, zůstává nejmenovaná. Máme však popis. Měří kolem 160 centimetrů, dlouhé kudrnaté hnědé vlasy. Naposledy byla viděna, jak míří z města v červeném náklaďáku. Značka tohoto vozidla není známa."

Srdce mi kleslo a jeho tvář vypadala nečitelně.

(Pusťte si písničku)

„Harry. Bude to v pořádku. Slibuji ti to. Můžeme změnit náš vzhled, abychom neodpovídali popisu. Odjedeme z města. Můžeme začít nový ži-" Harry položil své rty na ty moje, aby mě umlčel. Zjistila jsem, co to všechno pro nás znamená. „Musíme dokončit balení, pokud budeme zítra ráno na cestě. Pomoz mi s balením."

Harry jen přikývl, ale nepustil mě. Jeho prsty našly mou bradu a zvedly mou hlavu. V očích měl slzy. Nevypadal však smutně. Byl to spíš vyděšený pohled. Vyděšen vydržet a tak zatraceně se vyděšen nechat být.

Taky jsem se bála. Nechtěla jsem, aby mě opustil, a v mé hlavě bylo něco, co říkalo, že tohle všechno může být odstraněno během chvilkového pohledu.

A měla jsem pravdu.

„Lio, víš, že se musíme vzdát, že jo? Musíme. Pro naše vlastní dobro. Neměl jsem ti nikdy ublížit. Neměl jsem tě nikdy brát od všeho, co oba známe. Bylo to tak kurevsky sobecké."

Mé srdce bylo tak těžké. Zavřela jsem oči tak pevně po tom, co mi ta slova řekl.

„J-já tě nechci pustit. Já t-"

Moje hlava spadla na jeho hruď. Přitáhl si mě k sobě tak pevně. Mohla jsem cítit, jak jeho hruď rychle klesá nahoru a dolů. Věděla jsem, že to musíme nechat být.

Otevřel ústa, z kterých se mu vyplavila slova v krásné melodii:

"Carry me home
Bear my weight on your shoulders
Carry me home
Nothing else matters
Carry me home
Bear my weight on your shoulders
Carry me home
And don't let go"

Zpíval moji oblíbenou píseň. Jak to mohl vedet? Z očí mi začaly téct slzy. To není fér.

„Harry, nedělej to. Tohle mi nedělej. Je to moc těžké." Z jeho slov jsem nemohla ani dýchat. Cítila jsem, jak jsem slabá.

„Já...Harry, já tě mi..já tě-" Nedokázala jsem ze sebe dostat slova.

Harry přikývl. „Já vím, já vím."

Držel mě pevněji, když mi nohy zbytečně padaly. Postavil mě výš. Sotva jsem dokázala myslet, natož abych si sama lehla na postel.

Položil mě a lehl si vedle mě. Držela jsem jeho ruku tak pevně, a přitom se snažila usnout. Je těžké spát, když víte, že se už neprobudíte s tím, koho milujete. Nechcete spát, protože si s nimi chcete vážit každé vteřiny. Ale už neunesete ani vteřinu bdění a pomyšlení na to, že jsou pryč, a v tu chvíli si přejete jen poslední klidný spánek.

Tu noc se mi o něm a mně zdálo. Žili jsme v míru. Sami. Byli jsme šťastně zamilovaní. Bylo to místo, kde jsem mohla šťastně žít po zbytek svého života.

Když jsem se probudila, bylo ráno. Harry všechno sbalil a vypadal, jako by byl nemocný. Jako by byl vzhůru celou noc a plakal. Věděla jsem, že brzy budeme muset uznat naši vzájemnou bolest. Právě teď se zdálo jednodušší to ignorovat.

Při pohledu na sbalené tašky nás příjemně obklopovalo ticho.

„No, vypadá to, že jsme všichni připraveni. Pojďme dolů, ano?"

Usmála jsem se. Nebylo to skutečný. Bylo to "Vím, že tohle je skoro úsměv na rozloučenou".