Rulíkův pád || Waca Oc Backstory || DOKONČENÉ

Chapter 4#

Rulíček vešel do tábora a první věc, kterou uviděl, byla velká skupinka koček, které seděly u doupěte velitele. Hned poté si všiml, jak velitel - Skvrnitý měsíc sedí na velkém kameni, který představoval jeho doupě, a netrpělivě poklepává tlapkou o tvrdý povrch.
„Tak tady ho máme," řekl Skvrnitý měsíc když ho uviděl. Rulíček ho ignoroval a šel si sednout před velký kámen.
Skvrnitý na něj ze svého místa nervózně shlížel. Pomalu se nadechl a zadíval se na zářící úplněk. A je to tady, pomyslel si Rulíček a zadíval se na zem.
„Já, Skvrnitý měsíc, vůdce Měsíčního klanu, vyzývám své válečnické předky, aby shlíželi na tohoto učedníka. Usilovně trénoval, aby porozuměl způsobům vašeho vznešeného kodexu, a já vám ho doporučuji jako válečníka," řekl Skvrnitý a shlédl na Rulíčka. Ten jen zvedl hlavu a zahleděl se Skvrnitému do tmavě zelených očí.
„Rulíčku, slibuješ, že budeš dodržovat kodex válečníka a že budeš chránit a bránit svůj klan, i za cenu svého života?"
Rulíček přimhouřil oči. Věděl, že pokud přijme, bude muset uctívat kodex válečníka. A ten je od koček z Hvězdného klanu.
   „Ehm," odkašlal si Skvrnitý netrpělivě. Rulíček neměl čas na přemýšlení.
„Ano," vyhrkl Rulíček.
„Pak ti prostřednictvím sil Hvězdného klanu dávám tvoje válečnické jméno," řekl Skvrnitý a Rulíčkovi přejel mráz po zádech.
„Rulíčku, od této chvíle budeš znám jako Rulík. Hvězdný klan ctí tvoje odhodlání a vítáme tě jako plnohodnotného válečníka Měsíčního klanu," dořekl Skvrnitý, seskočil z velkého kamene a položil čumáček na jeho čelo.
Rulík, pomyslel si, když se od něj Skvrnitý odtáhl. „A teď, když to máme za sebou, si jděte všichni lehnou, aby jste nerušili Rulíka při bdění," řekl Skvrnitý a odešel do svého pelechu.
Než se všichni rozešli, Rulík si všiml, že tu někdo chybí.
Růžena, pomyslel si trošku a se pousmál. Určitě žárlí, zase.
Když se všichni rozešli, Rulík si povzdechl.
V jeho klanu byla tradice vykonávat obřad vždy, když je na obloze vidět celý měsíc. Pár dní před tím se musí uskutečnit i zkouška, jestli má na to, aby se stal válečníkem a bránil svůj klan. Jelikož se obřad koná vždy, když je na obloze úplněk, většinou jsou všichni unavení a jdou si lehnout, aby novému válečníkovi popřáli ráno.
Sice je to tradice, ale Rulíkovi to tu připadalo tak jako tak prázdné.
   Rulík zvedl hlavu a zahleděl se na zářící měsíc. Teď musí jen počkat, až všichni usnou.

• • •

Rulík už začal usínat. Uplynula tak hodina od obřadu. Unaveně si promnul oči a dal si lehkou facku. Teď nesmíš usnout, teď nesmíš usnout, opakoval si pořád dokola.
   Opatrně nastražil uši, aby zjistil, jestli všichni spí. Díky svému dobrému sluchu poznal, že všichni tvrdě spí. A to se mu hodilo.
   Pomalu se zvedl a po špičkách potichu odkráčel k východu z tábora. Rozhlédl se ze strany na stranu, a pomalu vyšel z tábora k místu, kde měl uloženou svoji tajnou zbraň.
   Sebevědomě odkryl mech a zvedl dvě červené bobule. To by mohlo stačit, pomyslel si a odkulhal do tábora. Cestou tam vymyslel plán, jakým způsobem použije bobule smrti.
   Zítra budou všichni vyčerpaní po dlouhé noci. Budou mít hlad, a proto si dojdou pro jídlo k hromadě úlovků, kde bude také nastražena jeho tajná past.
   Když už byl v táboře, potichu odkulhal k hromadě, která se skládala z veverek, dvou zajíců a několika vrabčáků.
   Rulík položil bobule na zem, do tlamy vzal tu nejhezčí veverku, kterou zahlédl a položil jí na zem hned vedle červených bobulí.
   Rulíkovi se už jen při pomyšlení na to, co hodlá udělat, zvedal žaludek. Nasucho polkl a rozhlédl se kolem sebe. Všichni spali. Rulík na nic nečekal a
jedním drápem rozsekl veverce hruď.
   Rulíkovi se udělalo špatně. Aby to měl co nejrychleji za sebou, popadl bobule a dal je veverce do břicha.
   Opatrně zvedl veverku v předních tlapkách a dal jí na hromadu úlovků.
   To vypadá dobře, řekl si pro sebe a otočil se na odchod. Potichu došel k místu, kde má bdít. Rulík byl nervózní. Co když na to přijdou? Co se stane potom?
   Rulík zahnal zlé myšlenky a věnoval ještě poslední pohled na hromadu. Najednou se mu zazádalo, že za hromadou sedí mladá kočka a upřeně na něj hledí.
   Rulík rychle odvrátil zrak. Byla to Síkorka, řekl si pro sebe. A určitě viděla, co jsem udělal.

• • •

Už bylo ráno. Rulík měl přivřené oči a snažil se udržet sebe vzhůru. Vůbec nevnímal, co se dělo okolo něj, byl totiž vyčerpaný z včerejší noci.
   Najednou z ničeho nic zaslechl ohlušující řev. Rulík vylekaně otevřel oči dokořán a prudce otočil hlavu směrem, odkud vycházel ten strašný zvuk.
   První, koho zahlédl, byla siamská kočka - Levandule, která se naježeně tyčila nad nějakou věcí. A bylo to u hromady úlovků.
   Přesně v ten moment okolo Rulíka proběhla Oves směrem k Levanduli, a v tlamě si nesla několik bylinek.
   Rulík přesně věděl, co se stalo. Nervózně došel k hromadě úlovků, obešel Oves a zadíval se na kočku, která, jak si byl Rulík stoprocentně jistý, umírala. A to jen díky jemu.
   Zrzavé umírající tělo se zmítalo v křečích. Rulíček teprve teď poznal, o koho se jedná. Byla to Růžena. A vypadalo to, že jí Oves už nezachrání.