Učitelčina holčička

62

Lexi si pomalu a nejistě lehala vedle mě. Přisunula jsem si ji blíž. „Zkus to pro mě prosím." Načež jsem jí dala pusu na čelo. Lexi nic neříkala a začala si hrát s mýma knoflíčkama od noční košile. Chvilku jsem čekala. Musela být unavená, bylo jasné, že za chvíli usne. Sama jsem zavřela oči a čekala.

Jenže čas plynul a já pořád cítila jemné tahání. Po nějaké době mi to nedalo a jedním okem jsem se podívala na hodiny. Šest hodin ráno? Já jsem od tří nespala. Otevřela jsem obě oči a koukla se na Lexi. Ta poslušně ležela v mém objetí, ale podle jejího výrazu a červených unavených očí bych řekla, že ona je na tom stejně jako já.

„Lexi usnula si aspoň na chvilku?" zeptala jsem značně unaveným tónem. Lexi se na mě provinile podívala a zavrtěla hlavou. Smutně jsem si povzdychla, takhle nemůžeme ani jedna jít do školy. Ve mně se konala vnitřní bitva. Mé zásady versus můj pocit. Nikdy jsem tohle neudělala. Mám svá pravidla, která nikdy neporušuji. Navíc nechci, aby si Lexi myslela, že se tohle bude ještě někdy opakovat. Přemýšlela jsem takhle asi pět minut. A nakonec moje zásady prohrály.

Posadila jsem se a z nočního stolku jsem vzala telefon. „Co to děláš?" Zeptala se Lexi překvapeně. „Lexi, tohle je důležité! Kdyby nešlo o vážnou věc, nikdy bych to neudělala. A nemysli si, že ti to ještě někdy jen tak dovolím, ale obě jsme dnes měly krušnou noc. Obě potřebujeme spánek. Proto jsem se rozhodla, že nás dnes obě omluvím u pana ředitele." Dořekla jsem a povzdychla si. Lexi se na mě nevěřícně podívala.

„A co moje hraní s Emily? Dlouho jsem jí neviděla..." zakuňkala Lexi. „Když mi slíbíš, že pro maminku zkusíš ještě na chvíli usnout, slibuji ti, že Emily odpoledne přijde." Byla jsem ráda, že se na Emily těší. Navíc si myslím, že Emily dokáže Lexi vtáhnout ještě víc do jejího littlespace a na to se vážně těším.

„A budeš tu se mnou?" „Lexi, upřímně i já potřebuju trošku víc spánku, nejsem už nejmladší." Zavtipkovala jsem a polechtala ji na bříšku. Lexi se jen zasmála a zase dala hlavu zpátky na polštář.

Trvalo asi hodinu, než Lexi konečně usnula. Vždycky když jsem myslela, že už spí a chtěla oddělat moji ruku z jejích zad, abych konečně dopřála i trošku odpočinku sobě, Lexi vždy otevřela oči a zakňourala. Ale po hodině zkoušení se to konečně povedlo.

Opatrně jsem se uvelebila a rychle napsala řediteli, že se omlouvám, ale že mi dnes není nejlépe. S třídní učitelkou od Lexi jsem se to rozhodla vyřešit až později. Poté jsem konečně položila telefon na noční stolek a zavřela oči.

*Lexi POV*

Probudil mě paprsek slunečního světla, který ozářil celý můj obličej. Naštvaně jsem otevřela oči a koukla se na budík. Bylo jedenáct dopoledne. Jedenáct? Do tolika hodin jsem snad nikdy nespala. Při vzpomínce na to, proč jsme obě dnes zůstaly doma se mi zase hrnuly slzy do očí. Ten muž, který se snažil Mirandu ode mě odvléct byl ten samý, kterého jsem s ní viděla u kavárny. Co když je to skutečně pravda a já jen umím vidět do budoucnosti? Při té představě jsem se celá zatřásla.

Nenápadně jsem se koukla vedle sebe. Maminka pořád spala. Ale já jsem nechtěla být teď sama. „Mamíí!" zkusila jsem nejprve tichým hláskem. Nic. „Mamíí" Zkusila jsem trošku hlasitěji a lehce s ní zatřásla.

Konečně! Maminka ospala otevřela jedno oko. „Copak je kočičko?" Zeptala se svým raním chraplavým hlasem. „Já už nechci spát..." Špitla jsem. „Tím pádem už by ani maminka neměla spát, co?" No jasně že ne. Přece nebude spát, když si se mnou může celý den hrát. Razantně jsem zatřásla hlavou.

Maminka si jenom povzdechla a protáhla se. Celou dobu jsem ji sledovala. Dělala legrační pohyby. Potom se konečně posadila. „Mlíčko?" Zeptala jsem se co nejvíc roztomileji jsem mohla. Maminka se na mě trošku překvapeně podívala, ale neřekla nic a jen si mě přitáhla na její klín.

Rozepla si knoflíčky od košilky. Ty knoflíčky, které jsem se celou noc snažila rozepnout, ale nepodařilo se mi to. A poté mě konečně nechala, abych si užila moji sladkou odměnu. Rychle jsem se přisála a spokojeně pila.

Zavřela jsem oči a snažila se těšit na dnešní den, abych zapomněla na tu noční můru.
Po nějaké době už jsem byla plná, a tak jsem se posadila a koukla mamince do očí.

„Co se děje zlatíčko?" Zeptala se mě. „Budeme si hrát?" Přece tu nebudeme jen sedět. „Maminka si půjde nachystat snídani, chceš jít se mnou nebo půjdeš do svého pokojíčku?" Chvilku jsem přemýšlela. Chtěla jsem jít s ní, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem dnes Roro slíbila, že jí hezky obleču, když k nám přijde Emily. „Do pokojíčku." Odpověděla jsem po chvilce. Maminka jen přikývla a vstala.

Já jsem se taky dokolíbala do svého pokoje. S plínkou mezi nohama to moc dobře nejde. „Ahoj Roro" Pozdravila jsem svoji plyšovou kamarádku a posadila si ji na klín. „Dneska máme velký den, přijde k nám Emily!" řekla jsem jí vesele. „A proto tě taky musím nachystat, abys vypadala stejně dobře jako moje maminka." A v ten moment se v mojí hlavě zrodil ten super nápad. Nenápadně jsem se dokolíbala k maminčinu kosmetickému stolečku, podala její oblíbenou rtěnku a přesně tak, jak se maluje maminka jsem se snažila namalovat i Roro...