Nový Domov

4 1 0
                                    

Soňa nevěděla kam se podívat jako první, měla hrůzu v očích. Všude byla podivná stvoření která bojovala proti lidem v její vesnici a dokonce část jejího domova byla v plamenech. "Musím najít rodiče!" Zakřičela Soňa a rozběhla se pryč. Ohlédla se za sebe, aby se podívala jestli její bílý kamarád běží za ní, ale zjistila, že ne. Stál jako přimrzlý k zemi a vyděšeně sledoval okolí. Soňa neměla čas čekat jestli Vito půjde s ní nebo ne a tak běžela dál, modlila se ať jsou její rodiče v pořádku. Přísahala, že už nikdy zlobit nebude, bude poslouchat své rodiče na slovo, bude dobrá dcera, jen ať jsou v pořádku. Oddychla si když uviděla svého otce a její matku která byla za ním schovaná. "Mami! Tati!" Soňa k nim přiběhla a rozbrečela se,pevně objala svého otce kolem nohy. "Soňo!" Matka se skrčila ke své dceři a pevně ji objala. Otec si k nim klekl a také si je přitáhl do láskyplného objetí. ''Není tady bezpečno, musíš okamžitě odejít do bezpečí!"Matka chytla Soňu pevně za ramena a zadívala se do jejich hnědých očí. Matčiny oči byly vytřeštěné, Soňu z toho jejího pohledu přejel mráz po zádech. "Ale.. Bez vás nikam neodejdu!" Řekla Soňa tvrdohlavě. "Jdi!'' Její otec na ni poprvé v životě zvýšil hlas. Soňa sebou trhla. "Jdi Soňo.. Uteč. Vypadni od tuď! Rozumíš?!" Zavrčel její otec nepříjemně. Soňa nejistě přikývla a otočila se k nim zády. "Milujeme tě." Promluvila matka ubrečeným hlasem a popotáhla. "Dávej na sebe pozor."Jeji otec dal matce pusu do bodlin a zamával Soně. "Taky vás miluju." Zavolala na ně Soňa a utíkala pryč, rozbrečela se. Je tohle naposledy co vidí své rodiče? A co jsou ty věci které je napadli? Co po nich chtějí? Proč to dělají? Soně v hlavě neustále vyskakovali další a další otázky. Soňa běžela dál, ale najednou ucítila silnou ránu do zad, ta rána malou chudinku Soňu odhodila několik metrů pryč. Když se ježeček postavil na čtyři a zvedl hlavu, spatřil jednu tu věc která zaútočila na jeji vesnici. Ta věc nebyla živá, vypadalo to jakoby je někdo vyrobil. Něco jako robot. Soňa se rychle postavila na nohy a dala se na útěk. Slyšela jak ji je ta věc v patách. Soňa se otočila a chtěla tu věc trefit ohnivou koulí, kterou se učila s tátou, ale nešlo ji to takže to vzdala a utíkala dal. Byla hodně unavená a udýchaná, byla připravena se vzdát, do karet ji nehrál ani fakt, že zakopla o kořen stromu. Ošklivě spadla na zem a začala se kutálet ze strmého kopce, bolelo ji celé tělo, když už si myslela, že bude konec a ona vypustí svojí duši, spadla do studeného jezera. Cítila jak ji proudy unáší neznámo kam, také cítila jak se její nos, ústa a i plíce plní chladnou vodou. Možná je tohle opravdu její konec..

Soňa se probudila na břehu jezera, byla celá promočená, právě vysvitlo slunce, ale bylo stále chladno. Malinký ježeček se posadil a začal kašlat vodu. Po té co se dostatečně vykašlala se rozhlédla kde to vlastně je. Byla v pro ní neznáme části lesa. Soňa si sáhla na hlavu a s hrůzou si uvědomila, že ji chybí její poslední dárek od jejího otce, její milovaný klobouk. Soňa začala panikařit a zběsile se rozhlížet, ulevilo se jí když svůj klobouk uviděla ležet v jehličí kousek od ní. Nasadila si ho a postavila se. Soňa byla celá pomlácená, poškrábaná, mokrá a špinavá. Nevěděla kde je a k tomu měla hlad, jaký to úžasný start dne. A ještě k tomu neměla ponětí co se stalo s její vesnicí a jak jsou na tom její drahocenní rodiče. Tolik se o ně bála. Soňa byla tak moc zoufalá, že se rozbrečela. Pomalu se vydala vstříc neznámu. Stromy v téhle části lesa byli obrovské a děsivé. Čím dál Soňa šla tím víc se bála. Myslela si, že horší to být už nemůže, ale spletla se, bylo to horší než si myslela, protože se rozpršelo. Soně nezbývalo nic jiného než pokračovat v cestě, přála si, aby byla co nejrychleji pryč z tohoto deštivého lesa. Přemýšlela nad tím jestli tady žijí nějaké zvířata. Soňa za sebou uslyšela praskání větviček. "J-Je tam někdo?.." Otázala se třesoucím se hlasem. Chvíli čekala jestli se někdo ozve, ale nikdo nevydal ani hlásku. "Halo?!.."Zkusila to znovu Soňa,ale opět následovalo jen ticho. Soňa si lehla na zem a stulila se do klubíčka, hrozně moc se bála. Měla takový strach jak nikdy před tím. Soňa zaslechla kroky které se k ní blížili a tak radši zavřela oči, nechtěla vidět to co se jí chytá sežerat. Ucítila na svém obličeji studený, mokrý čumák a po chvíli ji cosi oblízlo obličej. Soňa pootevřela oči a zjistila, že před ni stojí velká černá vlčice. Soňa zděšeně vyjekla a zakryla si obličej. Vlčice si ji se zájmem prohlížela, nejspíš nikdy neviděla někoho jako byla Soňa. Vlčice byla opravdu obrovská takže Soňin strach byl pochopitelný. Vlčice nechtěla, aby se jí Soňa bála takže si před ni lehla a hlavičku si položila na Soňu. Hnědá ježčice otevřel očka,musela se pousmát nad tou roztomilou vlčicí. Strach ji úplně opustil, začala vlčici hladit po hlavě a tulit se k ní. Vlčice spokojeně vrtěla ocasem. Chvíli ty dvě jen tak seděli a mazlily se, ale po chvíli se vlčice postavila a pomalým krokem šla neznámo kam. Soňa se zarazila. "Počkej.. Kam to jdeš?" Soňa natáhla ruku k její nové společnici. Vlčice se zastavila a upřeně se na Soňu dívala. "Copak je? Máš hlad?" Ptala se Soňa. Vlčice na ní pár minut dívala, ale pak pokračovala v cestě. Soňa se rozhodla ji následovat, přeci jen stejně nemá kam jít a tohle ji přišlo jako docela dobrý nápad. Vlčice šla rychlým krokem a sem tam otočila hlavu, aby se ujistila, že ji Soňa sleduje. Šli poměrně dlouhou dobu, Soňu začínali bolet její nožičky. "Nemůžeme si odpočinout? Jsem unavená."Fňukla Soňa a zastavila se. Nebyla zvyklá chodit tak dlouho a ještě k tomu musela jít rychle, aby stačila obrovské vlčici. Vlčice hrábla packou do země, jemně se zakousla do její bílé rukavice a táhla ji dál. "Hej nechej toho!" Soňa se snažila vymanit z jejího sevření. Vlčice pochopila, že ji to není příjemné a tak s tím přestala, posadila se a začala výt. Soňa leknutím nadskočila. "No dobře, dobře! Už jdu." Malinký ježeček se vydal dal na cestu, rozhodla se, že bude nejlepší když bude pokračovat dál, nechtěla, aby ta vlčice vyla, bůh ví co by tím svým vytím přilákala za zvěř. Vlčice se zvedla a taktéž pokračovala v cestě. Společně šli ještě chvíli než konečně došli na místo. Vlčice zavedla Soňu za svoji smečkou. Soně se rozzářily oči. Nikdy před tím neviděla tolik různých vlků pohromadě. "Páni!" Vydechla nahlas a rozhlédla se. Černá vlčice se posadila, celá smečka upřela pohled na Soňu. Soňa se cítila opravdu nepříjemně takže se za vlčici schovala. Z poza chlupatého, huňatého kožíšku sledovala ostatní vlky,videla jak si to jeden svalnatý, zjizvený vlk míří přímo k nim, vrčel na vlčici. Vlčice se po něm ohnala, také vrčela. Soňa neměla ponětí o co tady kráčí, tolik si přála jim rozumět. Vlci spolu chvíli nejspíš komunikovali, ale pak přestali. Vlčice se postavila a dloubla čumákem do Soňi, která to pochopila tak, že má jít kupředu. Zjizvený vlk se postavil a Soňu společně s Vlčicí někam vedl. Vlčice se přitiskla k Soňe a koukala na velkého vlka. Všichni tři vešli do jeskyně která byla porostlá mechem. Uvnitř jeskyně bylo plno zvláštních, barevných krystalů, Soňe se rozzářily oči, tohle místo bylo opravdu kouzelné. Nikdy v životě neviděla hezčí jeskyni. Na konci té velké jeskyně bylo spoustu mechu v kterém odpočíval starý vlk. Zjizvený svalnatý vlk se sklonil před staršího vlka. Vlčice udělala totéž, Soňa se cítila trapně, že jako jediná stojí takže také poklekla. Starý vlk který měl světle hnědý, vybledlý kožich na ně pohlédl. Svým pohledem zůstal přilepený na Soňe. Chvíli ještě odpočíval v mechu, ale pak se zvedl, seskočil dolů a zadíval se Soňe do očí. Soňa cítila zvláštní spojení, byl to opravdu zvláštní pocit, který nikdy v životě ještě necítila.

Soňa a ztracené smaragdy[PŘEPISUJE SE] Where stories live. Discover now