Před bitvou

Zúčtování 11/15

--Taira--

Zdál se mi sen. Krásný sen, ze kterého jsem si nepamatoval téměř nic. Pouze hřejivý pocit bezpečí a lásky. Otevřel jsem oči a spatřil Shiru, který mě stále objímal a prsty mi zlehka přejížděl po tváři.

„Je čas vstávat, Sněhurko," pousmál se.

„Nemyslíš Šípková Růženko?" opravil jsem ho a s provinilým pocitem se vyprostil z jeho náruče.

„Není to jedno?" zašklebil se.

Vlastně to bylo jedno. Obě princezny v příběhu spaly a nechaly záchranu na svém princi.

Stejně jsem to udělal i já. Navzdory svému odhodlání jsem usnul a zanechal Shiru hlídat samotného. Sice jen pár hodin, ale pořád to znamenalo, že jsem získal o pár hodin spánku více než on.

Končetiny jsem měl ztuhlé, krk přeleželý a třásl se zimou. O kolik příjemněji mi bylo v Shirově objetí.

Kamenný převis, kde jsme nocovali, působil v ranním šeru nehostinně, vysoké rozložité stromy nepřátelsky, jaké to zapomenuté místo daleko od obydlených osad, kam lidská noha vkročila jenom výjimečně.

Do rozbřesku mnoho nechybělo, čas vydat se na cestu.

„Na," podal mi Shira láhev s vodou a půlku energetické tyčinky zabalené v lesklé obalu.

„Myslel jsem, že jídlo nemáme."

„Tohle je poslední," řekl a já se do svého přídělu hladově zakousl.

Ovšem hned nato mi došlo, že o tuhle tyčinku jsme se podělili včera ráno a zatímco já svoji půlku snědl, on si ji musel nechat. A teď mi ten poslední kousek dal.

Jako bych už takhle neměl výčitky.

„To byl tvůj díl," odsekl jsem podrážděně, že se mnou zachází jako s dítětem, a zbytek, co jsem nestihl sníst, mu strčil přímo do úst.

Vzal si to poslední sousto z mých prstů a než jsem mu stihl vyčinit za jeho dobře míněný podvod, poznamenal: „Zítra budeme snídat v táboře."

To mi připadalo opravdu přehnaně optimistické.

A jakmile jsme se vydali na cestu a já ucítil, že mě bolí dokonce i svaly o jejichž existenci jsem doposud neměl ani tušení, jsem Shirův odhad přehodnotil na nerealistický.

Vyšplhali jsme na odlesněnou stráň kopce, abychom se rozhlédli po krajině. V dálce se toho příliš rozpoznat nedalo, jen další neproniknutelné hvozdy, kopce, náznak údolí a protékající řeky.

Kilometry a kilometry, které nás ještě čekaly. Z té představy se mi udělalo fyzicky špatně.

Zatímco Shira dalekohledem obhlížel okolí a pátral po našich pronásledovatelích, sedl jsem si na příhodný kámen, abych si trochu odpočinul. Šli jsem sotva půl hodiny a já měl dost.

Právě vycházelo slunce.

Sílící rudé paprsky se probíjely skrze šedivé mraky a postupně je barvily do odstínů krvavě červené.

„Rudý východ slunce je prý špatné znamení," poznamenal jsem při pohledu na tu překrásnou hru barev.

„Nevěřím na špatná znamení," ozval se Shira, který odložil dalekohled a přistoupil ke mně. „Červená obloha při úsvitu značí pouze to, že je ve vzduchu vysoká vlhkost a mohlo by začít pršet."

„To sis vymyslel," podotkl jsem s podezřením, že si že mě utahuje.

„Ne," usmál se. „Pohádky neumím, ale tohle si pamatuju."