Šrámy 1/3

636 52 14
                                    

Ten sen se mi už dlouho nezdál.

Několik týdnů ne. Ale této noci se to z nějakého důvodu změnilo. Nepamatoval jsem si žádné detaily, byl to pouze ten samý pocit. Tlak na hrudi, strach, zoufalství, strašná bolest a ztráta.

Snažil jsem se zavolat jeho jméno, ale hrdlo měl stažené.

Zmocňovala se mě panika. Nemohl jsem ho najít.

Kde je?

Není přece mrtvý. Vím, že není.

„Tairo."

Uklidňující sametový hlas, paže které mě objaly, ta známá vůně.

Probudil jsem se, v první chvíli zmatený, dezorientovaný.

V pokoji byla tma, dokázal jsem rozeznat pouze obrysy. Vlasy jsem měl zpocené, trochu se chvěl, do očí se mi vkrádaly slzy.

Mlčky si mě přitáhl těsněji k sobě, jeho rty zavadily o mojí tvář, horký dech jsem cítil na kůži, dlouhé neposlušné prameny mě šimraly na obličeji.

Zaplavila mě úleva, že je se mnou, drží mě v náručí. To předtím byl pouze zlý sen.

Zabořil jsem mu hlavu do ramene, oči se mi zavíraly.

Za celou dobu neřekl jediné slovo, jen mě držel a já se pomalu uklidňoval. Až mě znovu přemohl spánek.

*
Vzbudil jsem se pozdě. Později než normálně.

Nikdy jsem nebyl ranní ptáče a pokud jsem mohl, rád jsem si přispal. Shira, jak jsem už mohl vypozorovat, ranní ptáče byl. Schopný vstát před rozbřeskem si stihl dojít zaběhat, dát si sprchu a udělat mi hrnek kafe dřív, než já se vyhrabal z postele.

Ne vždycky. Někdy mě vytáhl a musel jsem s ním. A to třeba i když venku mrzlo a všude ležela vrstva sněhu. 

To jsem nesnášel, ale jemu bych patrně odpustil cokoli. Dokonce i to, že mě vytáhl z vyhřáté postele a v brzkou ranní hodinu donutil zaběhnout s ním v zimě a sněhu deset kilometrů.  

Dnes mě však nechal spát. 

Přesto jsem se cítil podivně unavený. Matně jsem si vybavoval, že se mi něco zdálo. Pamatoval jsem si Shirovy paže kolem svého těla, jeho blízkost. Opravdu se to stalo? Nebo to byl sen.

Hodil jsem to za hlavu a šel si dát sprchu. Ta by mě mohla probrat.

To, že máme návštěvu, jsem zaregistroval hned na chodbě.

I přes stěnu ke mně z kuchyně doléhal zvonivý hlas mladé lékařky a její uštěpačné poznámky. 

Už jsem si zvykl na to, jak se Shira s Mayou mezi sebou dobírají a dělají nejrůznější narážky. Občas spolu také flirtovali. To mi trochu vadilo, přestože jsem věděl, že je to jenom taková jejich hra, kterou ani jeden z nich nebere vážně.

„Taira pořád spí? Nebudu tady na něj čekat donekonečna, jdu ho vzbudit."

„Nech ho být," zarazil ji Shira, „potřebuje se vyspat."

„To jsi ho v noci tak unavil?" ušklíbla se ta malá potvora.

„Chápu, že závidíš," odbyl ji a já si to místo do koupelny namířil přímo do kuchyně za nimi.

„Taira má noční můry."

Shirova slova mě zastavila dřív, než jsem vstoupil do místnosti. Zůstal jsem stát v chodbě a znovu pouze potichu naslouchal.

Před bitvouKde žijí příběhy. Začni objevovat