Rodinné jméno 9/12

417 51 7
                                    

Pozoroval jsem pět kluků, pět mých kamarádů, se kterými jsem se znával před válkou, jak se stáhli ještě dále od nás a šeptem se vzrušeně dohadují. Patrně o tom samém, co jsem řešil já se Shirou. Zda si můžeme vzájemně důvěřovat.

Kioshi se po mně ohlédl, ve tváři omluvný výraz. On byl patrně nejvíce nakloněn tomu mi uvěřit. Hiroki zastával opačný názor. To se dalo poznat z jeho divoké gestikulace a nepřátelských pohledů, které vrhal směrem k nám. Ale něco takového jsem očekával vzhledem k tomu, jak zblízka se před chvílí seznámil s Shirovou katanou.

Malého Hachira jsem považoval za tichého kluka, který se moc neprojevoval. Půjde s většinou. A těžko odhadnout, jak se k celé situaci postaví Matsuo a Minori, bratři, kteří s námi tři roky chodili do stejné školy, než se s rodiči přestěhovali.

A pak se tu samozřejmě nacházel ještě někdo další, od přírody nedůvěřivý, kdo se k naší případné spolupráci stavěl více než skepticky.

„Jak dobře je znáš?" zeptal se Shira nespouštějíc pohled z té polohlasně diskutující pětice, připraven reagovat při každém jejich podezřelém pohybu.

„Dost dobře. Hlavně Kioshiho. Ten se chtěl dokonce připojit k odboji, ale...," s trochou zklamání jsem přejel pohledem jeho zašlou uniformu císařství, „patrně po vypuknutí války změnil názor."

Zahýbal jsem prokřehlými prsty, mrazem mě začínaly pálit a brnět.

„Spolu s ním a pár dalšími kluky jsme před válkou založili takovou menší partyzánskou skupinu. Měli jsme velké plány, jak budeme bojovat proti útlaku a krutému tyranovi. Podařilo se nám podniknout pár menších akcí, nic závratného."

Shira se zamyslel. „O tom vím. Říkali jste si Neporazitelní."

„Jo, hrozný název," ušklíbl jsem se.

Tak to dopadá, když parta naivních sedmnáctiletých kluků malujících si, jak změní svět, vymýšlí jméno, které by vyděsilo císařskou elitní armádu. Byli jsme prostě mladí pitomci, kteří netušili, co je čeká.

„Sabotovali jste vojenskou základnu v Satte," vzpomněl si Shira. „To mi přijde dost působivé."

Tohle se stalo až těsně před válkou, poté co jsem odešel z domova. Ta sabotáž, kdy jsme celou základnu odstavili od elektřiny, byla naše největší akce. Vedl jsem celou operaci a díky tomu se také nechtěně proslavil.

„Císař zuřil," pokračoval Shira ve vyprávění. „Chtěl, abych tě okamžitě vyhledal a zabil. Jenomže o dva dny později začaly boje a on mě povolal zpět do Kashimy."

Matně jsem si vybavoval, že mi to již jednou říkal. Při našem prvním setkání ve vězení.

„Tehdy jsem poprvé slyšel tvoje jméno. A viděl tvoji podobiznu. Ukázali mi fotografii z nějaké vojenské školy," pousmál se při té vzpomínce. „Měl jsi na ní uniformu císařských kadetů."

„To jsem nosil uniformu císařství naposledy," poznamenal jsem s úšklebkem.

„Už na té fotce jsi mě zaujal. Pamatuji si, jak mě napadlo, že tě bude škoda."

„Ale neušetřil bys mě."

„Ne, neušetřil."

Jeho tvář potemněla. „Kdyby to tenkrát dopadlo jinak, kdyby nezačaly boje a neodveleli mě, našel bych tě. A zabil."

Zamyšleně se dotkl mých vlasů, v obličeji vážný a trochu smutný výraz. „Jak blízko jsem byl tomu, abych udělal největší chybu svého života. A nikdy bych ani nezjistil, co jsem ztratil."

Před bitvouKde žijí příběhy. Začni objevovat