Assistant / ff Tom Holland

Se zombie tam nejdu.

„Opravdu si to ještě nechcete rozmyslet?" zeptala se mě paní Filzgardová ustaraně.

„Mrzí mě to, ale myslela jsem si, že to všechno skloubím se školou a na konec se to nevydrželo. Potřebuji se teď zpátky věnovat škole," lhala jsem.

„Nedá se nic dělat. Pokud byste si to ještě rozmyslela, dejte vědět, buď vás dám k Tomovi a, nebo k někomu jinému, myslím, že jste si vedla skvěle," potřásla mi rukou a vřele se usmála.

Neodletěla jsem zpátky do Atlanty, místo toho jsem stáž vzdala. Mohla jsem bojovat? Mohla. Poslední dny byly pro mě těžké. Nevylezla jsem za celé dny z postele, nejedla, nepila a celý dny jsem tak akorát probrečela. Jak mi to mohl udělat? A byla to vůbec pravda? Tyhle otázky se v mé hlavě vařily. Fotky to potvrdily. Sakra fotky jsou věrohodný důkaz. Měli se k sobě už od začátku a já to věděla. Proč jsem se do toho musela ponořit, prostě proč.

Tom mi volal a psal v jednom kuse. Ani jednou jsem mu neodepsala a ani mu nezvedla telefon. Nechci slyšet jeho kecy o tom, jak ho to mrzí a, že to není pravda. Ale, co když má fakt pravdu? Co když to byl jen nějaký Photoshop? Bylo to v bulváru, neměla bych tomu věřit, ale sakra ty fotky!

Když jsem dorazila ze schůzky domů. Nikdo doma nebyl. Jen na stole jsem zahlídla lístek od Thea.

V pokoji máš něco, co nevím, co to je. Theo. ILY

PS. Vrátím se dlouho, nečekej na mě. Udělal jsem ti vege lasagne, jsou troubě.

Mňam. Sbíhaly se mi sliny. Theovo lasagne jsou ty nejlepší. Počkat...Mám v pokoji něco?

Nechala jsem věcí a přešla do svého pokoje. Na posteli ležel balík s mou adresou. Byla to spíše obálka než balík. Roztrhla jsem ji a vytáhla tvrdý papír.

Byla to vstupenka na Comic con, který jsem zařizovala před dvěma měsíci. Polsko jsem nedořešila, ale Londýn ano. Měl by se konat za pár dnů. Byl u toho i vzkaz.

Milá Caroline,

chápu, že to máš teď těžké, ale Tom na tom není taky nějak skvěle, jak si asi myslíš.

To jsem ti, ale psát nechtěl. Posílám Ti vstupenku na Londýn a moc rád bych tě viděl. Prosím, doraž. Udělá to radost mě i jemu.

Harry.

Tekly mi slzy. Sakra. Je to deset dní. Deset podělaných dní, co jsem s ním viděla naposledy. Co jsem ho naposledy objímala, líbala a konejšila. Chyběl mi? Ano a moc, ale nedá se to odpustit.

Zavibroval mi telefon. Tom

Odpusť mi, že jsem ti to neřekl, co se stalo. Vyslechni mě.

Řekla jsem, že mu neodpustím, ale vyslechnout bych ho měla. S Harrym se nic nepohnojilo, tak proč bych se s ním nemohla bavit. Úplně jsem na něj zapomněla, když jsem Toma vymazala.

Co to se mnou teď je, právě jsem myslela na to, že ho vyslechnu? Na Comic con nepůjdu, nechám lístek Theovi a užiju si den sama.

Telefon mi opět zavibroval, tentokrát mi psal Theo.

Co byl ten tajný balík?

Vstupenka na CC v Londýně. Je tvůj.

Zítra se o tom promluvíme.

Pak jsem už neodpověděla.

...

„Měla bys tam jít," řekl další den ráno Theo, když jsme sledovali komedii na Netflixu a popíjeli horkou kávu.

„Ne, nepůjdu. Ukončila jsem to, chci za tím udělat tlustou čáru. Spálila jsem se a stačilo to," nebudu lhát, pořád jsem ho milovala, pořád jsem ho chtěla. Harrymu jsem na vstupenku ani neodpověděla.

„Jak myslíš, ale já tam taky nepůjdu," řekl Theo.

„Bude tam Robert Downey Junior, to si nemůžeš nechat ujít, Theouši."

„Můžu jako ty si necháš utéct lásku svého života."

„Tak zaprvé jsi to byl ty, kdo mi ten článek dal před nos a za druhé ty jsi mi pomohl ho vyhodit," zvýšila jsem hlas.

„Spletl jsem se, nebylo to, tak jak to bylo," zvedl se do sedu.

„A jak to teda bylo?" už jsem skoro ječela.

„Já-," začal.

„Co ty?"

„Nemůžu ti to říct, měla bys Toma vyslechnout," dokončil.

„Theo," slzy se mi tlačily ven.

„Mrzí mě to," řekl a vzal mě do náruče.

„Strašně moc."

Nemůžu se na něj zlobit. Je to můj nejlepší přítel a udělal to, co by udělal každý.

...

Další týden jsem trávila ve školním kampusu. Každý se mě ptal na stáž, na Toma a jaký on vlastně člověk je.

„Je pravda, že Tom chodí se Zendayou?" spustila Emily. Zarazila jsem se.

„To je jejich věc a prosím, už toho nechte," snažila jsem se zadržet slzy. Pořád jsem brečela. Byli to dva týdny od rozchodu. Dva týdny a já byla stále největší plačka.

„Ale když se na ně podíváš, oni jsou prostě tak."

„Dost jsem řekla," sbalila jsem věci odešla. Jdu domů.

...

Theo seděl na pohovce a sledoval nějaký film.

„Co děláš doma? Nemáš mít ještě dvě přednášky?"

Sedla jsem si k němu a objala ho nejpevněji, jak jsem dokázala. Propukla jsem v pláč. Hladil mě po vlasech a utěšoval mě.

„Nechtěl jsem ti to připomínat, ale dneska je ten Comic con," prozradil.

„Dneska?" zavzlykala jsem.

„Vím, že tam jít nechceš, ale třeba jsi změnila názor."

Celý týden jsem lístek nechala na stole, kdybych si to náhodou rozmyslela a já věděla, proč to udělat. Uvnitř sebe jsem věděla, že tam půjdu, jen to stále popírala.

„Půjdu tam," řekla jsem. Utřela jsem oči do rukávu.

„Nechci tě tam tlačit, jestli tam fakt jít nechceš, nepůjdeme tam."

„Nepůjdeme?"

„Ty jsi si myslela, že tě tam nechám jít samotnou?"

Jdeme tam. Bylo na čase se dostat z bytu plného beku a neštěstí ven a mezi jiné lidi, než ty které potkávám na chodbách literárního kampusu.

„Ale nejdřív se uprav, se zombie, tam nejdu."