Blake, já, a Mexiko

kapitola 2

Vrátila jsem se domů a vyčerpaně se svalila na gauč.

„Sam?" zavolala jsem do domu, a doufala, že se ozve. Ale nikdo se neozval. Nejspíš nepřijde. Sbalila jsem si velkou cestovní tašku, které na sobě neměla vojenský vzor a pak jsem do kufru který nebyl nijak velký namíchala jak civilní věci, tak vojenské věci na cvičení i na zátah. Ve zprávě jsme měli napsané, že všechny zbraně, neprůstřelné vesty a zbytek budou v „našem" budoucím domě. Nebudu lhát. Moc se mi do toho s Jonathanem nechce, ale nemám moc na výběr. Byl to pravděpodobně rozkaz z velení. Chtěla jsem zrovna napsat vzkaz Sam, že musím odjet a asi se neuvidíme, když mi zazvonil telefon.

„Prosím." řekla jsem do telefonu neutrálně.
„Nazdar parťáku." Ozvalo se z telefonu.
„Nebudu se ptát, jak jsi získal tohle číslo. Asi to ani nemá cenu, takže přejdu rovnou k věci. Co chceš?" byla jsem vyčerpaná, a tím pádem jsem odmítala jakkoliv komunikovat.
„Ty vole. Ty jsi dneska příjemná..." zabručel.
„Co chceš?" zopakovala jsem svou otázku.
„Pojď na pivo."
„Prosím? Asi jsem ti špatně rozuměla. Co jsi to říkal?" zeptala jsem se a začínala se smát.
„Slyšela jsi mě. A moc dobře. Tak to tady nehraj..." zavrčel.
„Tak jo. Srandu bokem. Navedl tě Thomas?" moje otázka byla zcela jasně formulovaná, ale on se i přesto snažil ji obejít.
„No tak. Za hodinu a půl u McSorleyho?" zkusil to.
„Kriste Pane. Ty to fakt myslíš vážně?" zeptala jsem se nevěřícně.
„No tak... Nebuď na mě tak zlá, Smithová. Chci to urovnat, dokud máme čas." zněl docela zoufale, a tak jsem nakonec souhlasila. Převlékla jsem se do černých džínů, černého tílka s véčkovým výstřihem a dala si červeno-černou flanelovou košili. Do ruky jsem si vzala černý křivák, který jsem dostala od Sam k loňským narozeninám. Do malého batohu jsem si dala peněženku a mobil jsem držela v ruce. Bože to jsou nápady. Chodit na pivo v deset večer, když mám další den odlétat. K McSorleymu jsem přišla asi za půl hodiny. Nebylo to daleko. Ale byla to taková pěkná procházka okolo Tompkinsonova parku a pak po ulicích, kde byl i v tuhle domu celkem velký provoz.

„Smithová!" podívala jsem se směrem odkud se ozvalo moje příjmení. Bylo trošku celkem lehké najít toho mávajícího debila sedět u baru s Charliem, který mu zrovna podával panáka. Vydala jsem se směrem k němu a začala se usmívat, když jsem si všimla, jak nechápavě na mě Charlie kouká.
„Ahoj Charlie." usmála jsem se na něj, a přes pult jsem objala toho úžasného barmana."
„Kate, ahoj. Dlouho jsi tu nebyla. Co si dáš?" zeptal se Charlie a usmál se na mě. Charlie byl muž střední postavy. Měl krátké bílé vlasy, které mu z části skrýval čepec. Měl kolem padesáti-šedesáti let. Občas tu s ním bývala i jeho žena Marge, ale dnes jsem na druhé straně baru viděla Taylora. Jeho syna.
„Velké pivo můj kouzelný dědečku." řekla jsem mu a on se tomu oslovení zasmál. Říkala jsem mu tak asi od mých osmi let, kdy mě táta vzal kouknout na hospodu, a řekl mi, že mě tam jednou vezme. Ale než se toho stihl dožít, zabila ho autonehoda a já to šla říct Charliemu. Charlie byl s mým otcem kamarád a pomáhal mně a Sam, když naši umřeli.
„A já jsem snad vzduch?" zamračil so Jonathan.
„To zase ne. Jen nepodstatná částice vzduchu." zasmála jsem se Jonathanově ublíženému obličeji, a Charlie se začal smát jako blázen.
„Vy jste fakt dvojka." smál se na celé kolo. Pak mi podal pivo a popošel k jinému stolu.

„Takže. Proč jsi mě sem zavolal?" zeptala jsem se po prvním hltu krásně vychlazeného piva.
„Jak jsem řekl. Chci to urovnat. I když si stojím za tím, že jestli tu akci nezvládneme, je to tvoje chyba." řekl a kopl do sebe panáka.
„Děláš si srandu? To snad není možné. A já blbec jsem si myslela, že to myslíš vážně!" najednou mě

chuť na pivo přešla. Nevím ale, jestli to byla chuť na pivo, nebo chuť urovnat to s tím imbecilem. Vzala jsem pivo a zvedla se od stolu s úmyslem jít pozdravit Taylora, kterého jsem neviděla dlouho.
„Kam jako jdeš?" chytil mě za zápěstí a donutil mě tím podívat se na něj.
„Pozdravit kamaráda. Ne že by ti do toho něco bylo." s těmi slovy jsem vytrhla svou ruku a šla za Taylorem.