Blake, já, a Mexiko

kapitola 1.

„Kdo volal sanitku?" zvolal strážník, který byl nejspíš šéfem přijíždějící jednotky.
„Já, ale řekla mi to tamta slečna." řekl mladý kluk, a ukázal na mě. Ošila jsem se, protože všechny pohledy byly upřené na mě. Budu muset vysvětlovat proč mám na sobě vojenské oblečení, a kdo jsem.

„Slečno, mohla byste se k nám prosím připojit?" podíval se na mě ten policajt.
„Mám snad jinou možnost?" zeptala jsem se s hraným úsměvem.
„Mohla byste nám prosím říct, co se tady stalo?" byla to spíš věta oznamovací než tázací. Celý příběh jsem jim převyprávěla a očima přitom hledala toho kluka co mi pomáhal ze všech nejvíc.
„Takže vám pomáhal ještě někdo jiný?" zeptal se strážník.
,,Ano. Muž. Asi tak starý jako já. Asi metr devadesát, kaštanové vlasy, zelené oči a pravděpodobně kulturista." popsala jsem jim osobu muže, který mi pomáhal nejvíc.
„Je to on?" zeptal se strážník a ukázal mi fotku té samé osoby jako jsem mu popisovala.
„Ano. Kdo to je?" zeptala jsem se strážníka, a ten se jen usmál.
„Můj synovec. Jonathan Blake. A není kulturista." zasmál se a začal něco hledat v mobilu.
„Johne mohl by ses za mnou zastavit prosím?" zeptal se strážník do telefonu.
„Budete mě ještě potřebovat?" zeptala jsem se a připravovala se na odchod.
„Ještě vás poprosím jméno a asi i hodnost. Jak soudím podle vašeho oblečení, budete nejspíš voják." řekl mi strážník a já se musela zasmát. Voják. Jo tohle hodně mate, když si vezmu stejnou uniformu jako moji kolegové vojáci.
„Major Katherine Smith, vojenský medik americké armády. Stačí vám to takhle? Hádám, že zbytek nebude těžké dohledat." zasmála jsem se a byla připravená k odchodu, když mi zazvonil telefon.

„Plukovníku?" zeptala jsem se do telefonu.
„Majore, dobrý den. Mohla byste se mi po ubytování ohlásit? Jde o misi." oznámil mi plukovník.
„Ale, plukovníku, měla jsem mít volno. Byli jsme tak domluvení. Co se stalo?" zeptala jsem se nevrle. Těšila jsem se na svou sestru, kterou jsem neviděla přes rok.
„Majore, vím, že jste měla mít na pár měsíců dovolenou, ale něco se zvrtlo a potřebujeme vás." Zněl opravdu zoufale.
„Dobrá. Zavolám vám až se dostanu domů a domluvíme se." řekla jsem znuděně.
„Majore, kde teď jste? Slyším kolem vás sirény." zeptal se plukovník.
„Vysvětlím potom. Zatím na shledanou." a s tím jsem hovor ukončila.

Když jsem přišla domů, hodila jsem svůj batoh a cestovní tašku do kouta a neobtěžovala se ani převlékat. Mrskla jsem sebou na gauč.
„Proč jen jsem si vybrala tuhle práci..." zabručela jsem.
„Protože miluješ ten pocit, když při akci někomu zachráníš život." ozval se z kuchyně mě až moc známý hlas.
„Sam!" vykřikla jsem jako malé dítě a rozběhla se obejmout svou mladší sestru Samanthu.
„Co tady sakra děláš?" zeptala jsem se, když jsem se od ní odtáhla a podívala se jí do očí. Měly pořád tu stejnou barvu jako moje. Měsíční modrá v jejích očích měla stále i tu jiskřičku nadšení, jakou si pamatuju.
„Dostala jsem zprávu, že se vracíš, tak jsem se rozhodla tě překvapit." smála se na mě.
„Jenomže já musím na ústřednu zlato..." zesmutněla jsem.
„To vím taky. Ale hádej co. Mám program, takže neboj. Nudit se nebudu." začala se červenat.
„Samantho Erico Smithová. Ty máš snad rande?" zeptala jsem se, protože mi bylo jasné, že tohle nebude jen tak ledajaký program. Takhle se červenala pokaždé, když mi říkala o klukovi.
„Možná." usmála se a nervózně si prohrábla její světle hnědé vlasy. Kdyby nás někdo neznal, pomyslí si, že jsme dvojčata. Sam je o dva roky mladší, ale vypadá starší, než ve skutečnosti je. Jediný rozdíl kromě věku mezi námi je ten, že ona měla světle hnědé vlasy po matce, zatímco já je měla tmavé po otci.
„Dobře. Tak já zavolám plukovníkovi a pak půjdu." řekla jsem jí a mrkla na ni.
„Ty ještě pořád říkáš Thomasovi plukovník? Vždyť jste spolu chodili na stejnou střední." zasmála se.
„Je to můj šéf, Sam. Takže je to vhodné." odpověděla jsem jí. Thomas byl o tři roky starší než já. A je celkem úspěch, že jsme se oba v tak mladém věku dostali na takové pozice, na jakých jsme. On v 28 letech plukovník a já v 25 major. Možná je to díky naší tvrdé práci, nebo možná proto, že jsme byli armádě nejvíc užiteční. Zavolala jsem Thomasovi a on mi poslal adresu, kam se mám dostavit. Byla mi povědomá, ale nikdy jsem tam nebyla. Rozloučila jsem se se Sam a vyrazila na místo, které bylo jen pár bloků od mého domu. Jako malá jsem New York prolezla snad celý, ale tady na té adrese jsem nikdy nebyla. Prohlédla jsem si budovu a zkontrolovala, jestli jsem tu správně. Budova byla nejspíš ještě z 2O. století někdy v období studené války. Byla postarší a vypadala, že za chvilku spadne. Vzala jsem za kliku a pokusila se otevřít vchodové dveře. Šlo to překvapivě dobře. Vešla jsem do budovy a překvapeně vyvalila oči. Budova zevnitř vypadala úplně jinak než navenek. Byla moderně zařízená. Vojáci seděli u obrazovek, byla tam nejspíš i zasedací místnost a zahlédla jsem i gauč. Sotva jsem se stihla rozkoukat, a už u mě stál Thomas.

„Proč jste mi neřekl, že je to ústředna?" zeptala jsem se překvapeně.
„Jde o tajnou misi. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, kolik lidí se kolem vás pohybuje, nemohl jsem vám to říct do telefonu." podíval se na mě s pohledem, který říkal, že doufá v mé pochopení.
„Takže o co jde?" zeptala jsem se.
„Půjdeme do zasedačky. Tam na nás čeká váš parťák." Oznámil mi, a rozešel se směrem k zasedačce. Beze slova jsem ho následovala a překvapením jsem otevřela ústa, když v zasedačce stál on. Byl tam Jonathan. Smál se na mě z plna hrdla. Thomas jen nechápavě těkal pohledem mezi mým vyjeveným výrazem a Jonathanovým výbuchem smíchu.
„To si děláš prdel Thomasi." začal se uklidňovat Jonathan.
„Proč?" zeptal se stále nechápající Thomas.
„Tahle holka má být můj parťák?" začal se smát nanovo.
„Tak hele. Kate je jedna z nejlepších doktorů v terénu, takže nechápu, proč se tak směješ." Zvážněl Thomas.
„Myslím, že to on moc dobře ví vzhledem k tomu, že byl kousek ode mě ve chvíli, kdy jsi mi volal, Thomy." promluvila jsem konečně. První dojem je svině. Jonathan dokonale zničil to, co jsem si o něm myslela, když jsem ho viděla poprvé.
„To já moc dobře vím, drahá Katherine." usmál se na mě tím debilním odzbrojujícím úsměvem. Přísahám bohu, že bych mu nejradši urvala palici.
„No tak se uklidníme. Vidím, že to s vámi nebudu mít jednoduché. Takže si prosím sedněte ať vám můžu říct o co jde." ukončil Thomy naši hádku ještě, než stihla začít.
„Takže oba nejspíš víte o současné situaci amerických agentů v Mexiku. Jelikož se nám situace trošku zvrtla a agenti Roseová a Darwey se neozývají, je to na vás dvou. Vybrali jsme vás s vedením z toho důvodu, že ještě působíte jako normální lidi. A hlavně vás ještě neměli šanci vidět v televizi." začala jsem si listovat ve složce kterou mi dal Thomas na stůl. Moje jméno bude Maria Sanchez. To by nebyl problém. Stejně jako to, že umím španělsky, což je pravda. Podívala jsem se na Jonathana a ten vytočeně sledoval Thomase, jak zapíná obrazovku.
„Chceš mi říct, že jdu do utajení s holkou, co není ani agent, ani voják?" zeptal se Jonathan vztekle.
„Nejenom to. Budete hrát pár." řekl Thomas a vítězně se usmál.
„Co kurva?" zaklela jsem před ním.
„Tak teď se snažíš ze mě udělat úplného debila, nebo to myslíš vážně?" zeptal se vztekle Jonathan.
„Myslím to smrtelně vážně. Nemyslel jsem si, že ti začne hrabat v momentě, kdy zjistíš, že budeš pracovat s Kate. Je nejlepší v tom, co dělá, a věř mi, že jsem si kurva jistý, že kdyby chtěla, složí tě na lopatky třemi pohyby. Navíc bys nejspíš nechtěl hrát homosexuála, jak bylo původně v plánu. Rozkaz zněl jasně. Poslat vojáka a vojenského doktora." řekl mu s vážným výrazem Thomy. V ten moment jsem myslela, že ho zabiju. Bylo mi jasné, že to udělal schválně. Nejspíš mě slyšel, jak jsem říkala jednomu z podporučíků, že bych chtěla na misi v utajení. Ten bastard se nejspíš i někde uvnitř i dokonale bavil. Jenomže navenek působil naprosto odměřeně.
„Takže teď si to pročtěte a pak máte do konce dne volno. Zítra odpoledne odlétáte. A domluvte se, v jakém duchu spolu chcete pracovat. Protože jestli spolu odmítáte vycházet, můžete se rovnou rozloučit s příbuznýma. Kartel vás prokoukne a jste v hajzlu." vydechl Thomy a odešel ze zasedačky. Dala jsem si hlavu do dlaní, a frustrovaně jsem vydechla.

„Tak co začít od začátku?" zeptal se Jonathan. Nevěřícně jsem se na něj podívala. Usmíval se, ale nebyl to úsměv, který říkal, že by byl nějak nadšený z naší spolupráce...
„Jinou možnost asi nemám, co?" řekla jsem vztekle a natáhla k němu ruku.
„Jonathan Blake. Major americké armády." řekl, a přijal mou ruku.
„Major Katherine Smithová. Vojenský medik americké armády." řekla jsem odměřeně, a pak jsem chtěla svou ruku odtáhnout od jeho, ale nepustil mě.
„Už mě můžete pustit, majore." snažila jsem se dostat z jeho sevření.
„Ale já nechci." řekl a podíval se mi do očí.