Love, cruel Love

Seděla v rohu místnosti schovaná za skříní a po tvářích jí tekly slzy. Spodní ret měla do krve rozkousaný od snahy utišit vnitřní bolest, přesto se choulila do klubíčka ruce pevně přitisknuté k hrudi a uvědomovala si….

Že je zničená.

Vzlykala tiše, nemohla dopustit, aby jí někdo slyšel. Nechtěla otázky, starostlivé až soucitné pohledy ani přátelská obětí. To co chtěla, ztratila už dávno, uvědomení toho přesto tak moc bolelo.

Po chvíli vzlyky ustaly, slzy došly a ona jen s nepřítomným výrazem zírala na oranžovou stěnu. Nikdy neuvažovala, že by to ukončila, ale proč měla žít teď? Nikoho neměla. Byla sama a ten, kdo pro ni znamenal vše žil pro někoho jiného.

Nemohla to dokázat.

 Odhodlaně si setřela slzy, nadechla se a třesoucí se rukou uchopila mobil. Najela na konverzaci s ním a byla donucena znovu číst ty řádky, které jí zlomily. Ztratila naději, radost a připadala si vyprahlá. Jeho slova bodala jako dobře nabroušené nože, ale chtěla si je přesně zapamatovat. Díky nim mu dokáže nenapsat, protože…

On byl šťastný a ona by nikdy nikoho nenechala to pokazit. Milovala ho a ona nebude ta, co to zničí.

 Milovala ho, tak moc, že jí to zevnitř drásalo.

Milovala jeho úsměv i to co s ní jeho úsměv dělal.

Když jí oslovoval prcku, milion motýlů se rozlétalo v jejím břiše.

Když ho nachytala, jak jí pozoruje, stali se z nich dinosauři.

Když se s ní dělil o rukavice, protože v těch jejích jí byla zima, její srdce tálo…

Musela zahnat vzpomínky, jinak by jí zabily. Přes slzy, které už znovu tekly, se usmála a začala psát.

Tři poslední slova.

Měla tolik nápadů co napsat, ale jen tohle on očekával. Nedokázala napsat smajlíka, to na ní bylo moc. Nadechla se a odeslala to. Potom přejela na jeho profil a zablokovala ho. Chvíli se dívala z okna, a když už barva jejích očí nevypovídala o probrečené hodině, odešla z pokoje.

Seděl na posteli s hlavou v dlaních. Ta tři slova mu jela v hlavě stále dokola jako zlá kletba. Co čekal? Sám nevěděl. Ztratil jí, i když nevěděl kdy. Měl by jí něco odepsat, ale neměl sílu. Byl zklamaný, zdrcený… Vyprahlý. Uslyšel zvuk ohlašující novou zprávu a okamžitě se vrhnul po mobilu. S úsměvem očekával zprávu od ní…

Ona ale nenapsala. Úsměv mu rychle poklesl. Ani tahle blonďatá dlouhonohá kráska není tak dokonalá jako ona.

Miloval jí. Tak moc, že ho to zevnitř drásalo.

Když se usmála, podlamovala se mu kolena.

Když jí nachytal, jak se na něj dívá, něco v břiše sebou cukalo.

Když si musela půjčit jeho rukavice, protože v těch jejích jí byla zima, připadal si jako největší hrdina.

Musel zahnat vzpomínky, aby se nerozbrečel jako slaboch. Zavrtěl hlavou a s nově nabitým odhodláním začal odepisovat bloncce. Smířil se s tím, že kus z něj bude vždy chybět.

Čas byl pro ni peklo. Dny prochodila se zrakem sklopeným, aby ostatní nespatřili bolest v jejím nitru, která se prodírala ven. Noci, ve kterých se jí nedařilo usnout, se staly reálnou noční můrou. Ticho, tma a hora vzpomínek. Její mozek se odmítal vypnout, ať zkoušela, co chtěla. Byla mrtvá únavou, kruhy pod očima se jí jen zvětšovaly, přesto k ní spánek nezavítal. Uprostřed týdne našla matčiny prášky na spaní a jen díky nim se konečně ponořila do hlubokého, mrtvého ticha.