Sladký polibek

VII.

Ráno trpké jako všechna ostatní, avšak dnešní přivádělo den kdy se začnu začleňovat do společnosti, doufejme dobrých lidí.

Z radosti z pozdějšího pikniku jsem se snažil co nejrychleji odejít z domu, avšak nemohl jsem si nevšimnout totožné nálady jako při včerejším večeru. Opět jsem se nechtěl zaplétat do věcí které byly nad moje síly.

Cesta probíhala v celku stejně. Klidná, docela i tichá jízda, ale jako bych věděl že je něco špatně. Tento pocit mě provázel celé vyučování. Vše proběhlo nějak až nezvykle rychle.

Přišel čas kdy jsem se měl vydat na onen piknik. Zde nastal problém s výběrem oblečení. Měl jsem za cíl udělat co nejlepší první dojem, na tom mi záleželo. Skoro v pět jsem se vydal cestou, kterou mi Anneta popsala.

Následoval jsem dlouhý chodník a prošel okolo několika různobarevných domů. Každý z nich byl originální, i když si byli v některých místech podobné. Cesta skončila a přeměnila, tedy spíše přerostla v lesík.

Zde vedla vyšlapaná stezka po které jsem se hrdě vydal jako bych tudy šel snad už stokrát. Když mi Anneta popisovala cestu zmínila, že ona stezka vede na louku nebo dál do lesa, jedině se dají rozeznat tak že jedna vede mírně do kopce. To byla ta kterou jsem potřeboval.

Bylo až k nevíře, že tak blízko města je tak krásný les. Stromy byly jasně zelené a v momentu kdy jsem přešel z chodníku na stezku jsem myslel že jsem úplně opustil Bellamere a ocitl jsem se uprostřed hustého lesa.

Tvořila ho směsice všeho. Jehličnany sahali vysoko nade mne a listnáče vyplňovaly prostor mezi nimi. Půdu pokrýval mech a keře. Zdálo se jako by tento les žil úplně bez lidí.

Začal jsem vidět jasnější světlo na konci stezky. Vyšel jsem na louku. Do očí mi zasvitlo slunce a chvíli trvalo než jsem spatřil velké prostranství které stoupalo daleko do kopců. Občas se objevilo pár stromků a keřů ale jinak byla louka krásná a zářila stejně jako stromy.

V tom jsem uviděl Annetu jak na mě mává a já se vydal tím směrem. Došel jsem k ní a zde seděl v trávě i Colin. Přivítala mě vřelým pozdravem, ale její společník se spíše zdál jako by tu byl za trest. Snažila se o zajímavou konverzaci a já jí v tom pomáhal. Od téhle chvíle jsem věděl, že s Colinem moc dobří přátelé nebudeme.

,,A už si poznal někoho jiného než nás?" zeptala se,

,,Zatím se tak nějak rozhlížím." nechtěl jsem znít jako bych se styděl, což ostatně byl jediný důvod proč jsem se s nikým doposud nebavil.

,,Ou. To bych do tebe neřekla. Vypadáš dost přátelsky." nad její poznámkou jsem se pousmál protože já sám jsem nejlíp znal jak moc přátelský jsem. Zdálo se jako by si na něco chtěla vzpomenout.

,,Coline. Kdy říkal Tayler, že je ta oslava u něj?" Z téhle věty jsem trochu ztuhl. Tak nějak jsem cítil že mě chce pozvat. Bohužel pro ni se nenechám zvát na cizí narozeniny nebo o co tady šlo.

,,V sobotu." Odpověděl chladně a opět se vrátil k tomu co dosud dělal, seděl a nepřítomně se díval do dáli.

,,Nechtěl by jsi tam jít jako doprovod?" Otočila se zpět ke mě. Chvíli jsem přemýšlel jak jí neurazit mým odmítnutím.

,,Popřemýšlím o tom." Cítil jsem že už se náš rozhovor, s přítomností Colina, ale bez jeho účasti, chýlí ke konci. Nastávalo občasné trapné ticho a já už začal plánovat jak se ho co nejrychleji zbavit. K mému štěstí už se pomalu stmívalo. I Anneta si toho všimla a tak nějak naznačila že je čas jít. Doprovodila mě až k lesíku kde byla větší tma než na louce. Rozloučili jsme se a já se vydal do tmy.

Baterkou mobilu jsem si osvěcoval cestu a rychlými kroky se blížil k domu. Nevšímal jsem si cesty přede mnou a snažil se nezakopnout o větve ležící na cestě. Vtom se mi do cesty zapletla postava. Lekl jsem se když jsem se s někým srazil. Ihned jsem zpozorněl a chvíli trvalo než jsem si vlastně všiml kdo to je. Musel jsem vypadat směšně jak jsem se snažil zaostřit ve tmě. Byl to opět onen lehce blonďatý kluk kterého jsem srazil ve škole. Okamžitý nával studu opět plul mým tělem.

,,ouh, měl by jsi zpomalit. S takovoudle se ti akorát něco stane." Zasmál se mé nešikovnosti.

,,Promiň, všímal jsem si cesty." doufal jsem že mi srážku neoplatí, protože byl svalnatější než já a tak nějak vypadal na typ co se usmiřuje pěstmi.

,,Nemyslím že by jsi to udělal naschvál, jen do příště se koukej i dopředu." Obešel mě a pomalu se rozešel dál. Skoro jsem se až divil s jakým klidem působil.

,,Hej!" pokřikl na mě a já se mu opět věnoval.

,,Nechceš se přidat? Jdu na Vršek. "
Vršek? Co to má být? Snad myslel kopce Bellarhill. Jeho nabídka mě zaskočila ale pro dnešek jsem musel odmítnout.

,,Snad někdy jindy." pokrčil rameny a dodal: ,,Nedá se nic dělat. Tak snad někdy." mávl a zanedlouho se ztratil ve tmě.

Teď už jsem si dával větší pozor na cestu. K domu jsem, díkybohu, nikoho nepotkal. Dneska jsem šel do pokoje bez večeře a po chvíli strávené v posteli jsem i usnul.