Sladký polibek

II.

Dny se zdály stejné. Ubíhály rychle. Až už se blížil den odjezdu, tak jsem si všechny detaily mého dosud rodného místa vrýval do paměti. Párkrát jsem ucítil slzy, ale teď jsem je nezadržoval, byly tu pravém.

Kolem desáté hodiny jsme začali odnášet věci do auta a loučili se s naším obydlím. Po celou dobu jsem mlčel. Nic nenamítal. Zdálo se mi to příjemnější, jako vždy když mě čekaly podobné chvíle.

Našeho psíka Oscara jsme nechali u sousedů, kteří byli ochotni ho pohlídat než se pořádně zabydlíme.

Jakmile byli všichni připraveni, sedli jsme do auta a začala naše cesta do nového domova. Mezitím jsem se snažil nevnímat minulost a myslet na budoucnost. Hlavou mi probíhaly různé myšlenky o novém domě, o lidech, kteří tam budou. Přál jsem si aby to bylo lepší.

Sledoval jsem přírodu okolo silnice. Dlouhé louky a mezi nimi pole. V dáli, na jejich konci, stála směsice stromů ve kterých jsem se párkrát procházel. Uvědomil jsem si že vlastně toto místo pořádně neznám, tudíž jsem na tom nebyl zas tak špatně. Postupně se z rozsáhlých polí stávali mírné kopce až jsme na konec dojeli do menšího údolí kde leželo městečko Bellamere. Cesta byla hodně dlouhá. Přeci jen město nebylo tak blízko k naší vesnici.

Malé, na krásném místě, nemohl jsem si stěžovat. Konečně jsme dorazili do našeho nového domu. Vypadal přijatelně. Dvě poschodí, menší, s větší zahradou a na okraji města. Dokonalé místo. Zaparkovali jsme po pravé straně domu. Jakmile auto ztichlo, čekal jsem co se bude dít. Můj otec rád mluvil, občas až moc, ale nikdy nemluvil z cesty, spíš tak přemýšlel nahlas. Měl jsem to na něm rád. Dokáže říct svůj názor a nebojí se kritiky. Vždy si stál za svým, zastával se ostatních. Proto byl taky oblíbený. Tolik lidí jako je můj otec neznám. Zkrátka úžasný otec.

Nyní ale mlčel. Ani se mu nedivím. On, na rozdíl ode mě, v té vesnici žil celý dosavadní život . Měl k ní větší vztah než já, takže byla zcela pochopitelná jeho reakce na stěhování. Taktéž i mamka. Nikdo nic neříkal dobrých pět minut. Potom se otec přemohl a otočil se dozadu: ,,Tak jsme tady, nechcete si jít dům prohlédnout?" usmál se aby odlehčil situaci. Zopakoval jsem jeho gesto a vyšel z auta. Zdál se mi příjemný i útulný. Před dveřmi byla menší terasa a pár schůdků. Okolo rámu dveří byli menší okénka. Pěkný detail. Dveře byli samozřejmě zamčené, ale to jsem si neuvědomil a chtěl je otevřít. Málem jsem narazil, čemuž se otec zasmál.

Ustoupil jsem aby otec mohl odemknout. Taky vešel jako první, já jsem ho následoval. Ihned jsem ucítil divnou vůni. Nebylo to nepříjemné, byla to vůně nového domu. Na chvíli jsem zavřel oči a pořádně se nadechl. Hlavou mi prošla jediná myšlenka. Jak asi bude vypadat můj pokoj a obzvlášť postel? Když jsem je otevřel, viděl jsem chodbu kde vlevo byl obývací pokoj, rovně kuchyně a vpravo ložnice. Na levé straně chodby byly schody s jednoduchým zábradlím. I tak jsem obdivoval každý kousek polodřevěného domu. Vyšel jsem schody a ihned jsem musel zatočit doprava kam vedla chodba. Zde byly troje dveře. Dvě na pravé straně chodby a hádám že to jsou naše nové pokoje. Další pak na levé.

Otevřel jsem dveře do prvního pokoje. Byl udělaný jako podkroví. Nic v něm nebylo, jen dřevěná skříň. Vešel jsem dovnitř abych si prohlédl detailně pokoj. Byl docela velký. Okno bylo naproti skříní která stála přede mnou. Chvíli jsem nevnímal a jen si prohlížel pokoj a přemýšlel jak ho vylepším abych v něm mohl žít. Přišel jsem blíže k oknu a rozhlédl se na zahradu. Byla pěkně zelená. Jako by se o ní někdo neustále staral.

Vyrušil mě otec, který dvakrát zaťukal na otevřené dveře do pokoje: ,,Líbí se ti? Tvá sestra bude mít vedlejší." dokončil větu a přestal se usmívat: ,,doufám že se nebudeš zlobit." nesouhlasně jsem zakroutil hlavou a přišel k němu: ,,Chápu to." pousmál se a obejmul mě.

Potom potichu odešel. Otočil jsem se zpět k oknu a užíval si západ slunce. Jen tak jsem tam stál a nepřemýšlel. Konečně za dlouhou dobu jsem měl ticho v hlavě.

Začala být už tma a já se vydal do kuchyně. Tady čekal zbytek rodiny. Málem jsme neměli na čem jíst, naštěstí otec vzal pár skládacích židlí, na kterých jsme sice nejedli, ale dalo se na nich sedět. K večeři byla pizza jelikož v domě zůstalo jen pár věcí jako manželská postel v dolní ložnici a moje skříň v pokoji. Linka v kuchyni též chyběla. Takže mamka nemohla nic uvařit. Využili jsme možnosti města.

Toto rodiče věděli a počítali s tím. Dneska jsme měli ještě spát v hotelu nedaleko. Už bylo vše nachystané. Zítra dovezou nějaký náš nábytek.

Po večeři jsme si vzali pár věcí a jeli do hotelu. Byl to standartní hotel. Nic výjimečného. Několika patrová budova obdélníkového tvaru. Vešli jsme dovnitř a otec šel na recepci ohledně rezervace pokoje. Chvíli jsme si sedli na křesla po stranách uvítací haly, než přišel otec s klíčky.

Odebrali jsme se na pokoj, kde po vstupu byla úzká chodbicka rovnou k postelím a po pravé straně uličky byli dveře do koupelny. Na levé straně do kuchyňky. Všechno to bylo tak malé, ale pro dnešek to stačilo.

Vystřídali jsme se všichni ve sprchách, dokončili večerní hygienu a odebrali se do postelí.