He text me first

91.

pohled třetí osoby

Dva chlapci stáli na schodech ve velice pevném objetí. Ani jeden zřejmě stále nemohl uvěřit, že vidí toho druhého. 

Po pár chvílích se od sebe odtáhli a Dylan začal mluvit. "Jak...jak jsi to zjistil?" zeptal se na docela očekávanou otázku. "To je jednoduché. Začal  jsem si všímat detailů. A pak jsi mi to včera potvrdil na tom obědě. Vždy když jsem ti napsal, tak jsi se na ten telefon podíval a pak jsi napsal, že jste na obědě." usmál jsem se na něj. "Bože měl jsem si toho všimnout." "To nevadí."

"Ale musím se tě na něco zeptat." zvážněl Dylan. "Jistě, ale asi ti přečtu myšlenky...proč jsem lhal se jménem?" "Přesně." vydechl Dylan. "Nechtěl jsem být ten slavný. Chtěl jsem být normální kluk, který může žít aspoň chvíli normální život." povzdechl si Thomas a nejistě se podíval na Dylana. "Chápu to a můžu ti říct, že jsem to udělal ze stejného důvodu."

"Nezlobíš se?" vyhrkli oba chlapci najednou. "Ne." "Ani náhodou."

Dylan i Thomas se na sebe usmáli. "Tak to konečně můžeme plánovat co spolu podnikneme." řekl Dylan vesele. "Ano, to můžeme." usmál se i Thomas. Vzal Dylana kolem ramen a zamířili spolu opět dovnitř do jídelny.

The end

Lidičky, tak tu máme konec. Tohle je moje první dopsaná povídka a já myslím, že nedopadla úplně nejhůř. Ten konec jsem možná mohla napsat trochu jinak, ale jsem ráda, že to skončilo takto. 

Doufám, že jste si čtení užili a taky bych byla ráda, kdybyste se mi ozvali, jaký z toho máte dojem a co myslíte.

Děkuji moc a mějte se krásně.

K