The Secret | Tom Hiddleston

4.

Proč mi to nedošlo dřív? To jak na mě pořád kouká. No Caitlyn mě snad zabije a potom vleze do mého těla a bude hrát, že je já. Ne, tohle ji nesmím říct. Stejně s Tomem nic mít nebudu a hlavně nechci! Ale to co napsal v té zprávě mi ještě nikdo, nikdy neřekl.. Co je to vůbec láska? Jak vypadá? Celý život mě všichni spíš brali jen jako objekt a teď najednou přijde nějaký slavný herec a hned by to měl změnit? Nevěřím tomu. Nedá se mu věřit. V tomhle světě se nedá věřit už ani sobě. Ale jak by vypadal život bez riskování a zkoušení nových věcí? Asi bych ani nepracovala jako maskérka. Což znamená jediné. Dnes v osm večer se sejdu s Tomem.

***
Tak jo, nádech, výdech. Stojím před ateliérem už asi tak deset minut. Je nějak kolem půl deváté, nechám ho chvilku čekat a taky ztratit naději na to, že přijdu. Už mě to venku, ale nebaví. Vezmu za kliku a odhodlaně vejdu. Nikde nikdo, opět.

,,Tome?" Řeknu spíše pro sebe. Chci tady být? Ashley, máš ještě čas na to utéct. A nebo taky ne, právě vyšel pan Hiddleston ze své šatny. A nemá tričko, pane bože, mám trauma! Jediné čeho jsem si ještě všimla bylo, že měl ještě vlhké vlasy, takže on tu vážně bydlí.
,,Pane bože, oblečte se!" Zakryju si oči dlaní. On se mi začne opět vysmívat. Aa, já ho vážně zabiju!

,,Už jsem se oblékl" pořád slyším jak se usmívá. Odkryju si pro jistotu jen jedno oko a když vidím jak si zapíná košili, odkryju si i to druhé.

,,Vy vážně nosíte jen košile, že ano?" Usměju se. Vypadá překvapeně, když mě po dlouhé době vidí se na něj usmívat. Nebojte, taky mi to není příjemné.

,,Vypadám elegantněji. A musíte uznat, že mi to sluší" začne se opět smát. Má nakažlivý smích. Tak jo, co mám teď říct. Ano nebo ne?

,,Uznávám" přikývnu. Tak jo, teď jsem mu dala naději, vidím mu jí dokonce v očích. Je hodně překvapený, snad mi ani nevěří.

,,Jste v pořádku, Ashley?" Zamračí se. Takže mi nevěří, skvělý.
,,Přijdete mi taková, no já nevím, jiná?" Detektiv Tom Hiddleston. Ano Tome, jsem jiná, protože jste mi vyznal city do zprávy, o které ani nevíte, že jste mi ji napsal.

,,Mám jen dobrou náladu. Vadí vám to?" Nadzvednu tázavě obočí. Uchechtne se a nasadí ten svůj úchylný úšklebek. Pořád mi vadí!

,,Ne, právě naopak" udělá ke mně krok blíž a já stojím jako přikovaná, mám i pocit, že nedýchám. Tady se nějak oteplilo, ne?
,,Když se usmíváte, sluší vám to mnohem víc" neposlušný pramen vlasů mi zastrčí za ucho. Sakra, proč něco neudělám? Proč to nezarazím?! Proč bych to vlastně dělala? Když se proberu z vlastních myšlenek, už cítím jeho horký dech na mé tváři. Už není cesty zpět. Nebo vlastně je, ale já zpět jít nechci. Než si to rozmyslím jeho rty se najednou dotknou mých. V mém břiše najednou vybuchne ohňostroj. Tak tohle je ten pocit? Úplně se mu oddám a začnu s radostí spolupracovat. Vážně jedna zpráva změnila úplně všechno? Asi neumím lámat srdce. Nebo nechci? Ugh, je to složitý. On ale na nic nečeká a chytne mě pod stehny, tak abych mu nohy obmotala kolem pasu. Samozřejmě to udělám a nechám se odnést někam do neznáma. Mám pořád zavřené oči a vychutnávám si ten pocit. Něco mě k němu táhlo, možná ty jeho oči nebo šarm, kterého opravdu nemá málo..  Až když mě položí u sebe v šatně na pohovku, začnu mu rozepínat knoflíčky u košile, se kterými mi nakonec pomůže a sám ji ze sebe sundá. 

***
Ležím vedle něj na pohovce a koukám, jak si spokojeně oddychuje. Nic si z toho nedělá, že se známe teprve takovou chvíli a vyspali jsme se spolu. On je slavný a já obyčejná holka, proč by to chtěl vůbec dělat? Přitom mém přemýšlení jsem se trochu víc pohla a tím jsem ho probudila.

,,Oh, promiň, nechtěla jsem tě vzbudit." omluvím se a posadím se na pohovku. 

,,Děje se něco?" zeptá se, když vidí, jak se tvářím ustaraně. Asi se tohle nemělo stát, co teď budeme dělat? Chodit okolo sebe a dělat, že se neznáme? 

,,Víš přeci, že jsem jenom obyčejná holka a ty slavný, že jo?" obejmu se pažemi, cítím se vážně nesvá. I při vzpomínce na to, co se stalo se mi tvoří po těle husí kůže.

,,Ty toho snad lituješ?" Vystřelí do sedu. A ano, má pravdu. Lituju. Lituju každého svého slova co jsem mu za posledních pár hodin řekla. Byla to chyba. Teď už mu stejně budu ukradená. On má na modelky, herečky, zpěvačky a ne holku, co má sotva na to se uživit.

,,Neodpověděl jsi mi na otázku." zdůrazním. Chci svojí odpověď. Chci aby byl upřímný. Vždyť komunikace je přeci základ!

,,Ashley, vyspali jsme se spolu, to není žádná velká věc." no tak tímhle to fakt zachránil. Žádná velká věc? Pro mě to velká věc je. Sakra, já nejsem přeci na jednu noc.

,,Co si o mně myslíš? Nevím na co jsi zvyklý, ale taková já nejsem." neměla jsem sem chodit. Neměla jsem ho nechat, aby se mě dotýkal. Z pohovky, na které jsme do teď leželi, rychle slezu, obléknu si všechno své oblečení zpátky a odcházím. Zítra ani pozítří, ani vlastně nikdy se sem už nevrátím! Proč musí být život tak složitý?

,,Ashley, prosím tě, počkej" hodí na sebe své spodní prádlo a kalhoty, které si za pochodu zapíná. Snaží se zachytit mou paži, ale to se mu tak nějak nedaří.

,,Ne, nedotýkej se mě. I přes to všechno, že jsi o mně věděl více než jsem chtěla, jsi ze mě udělal opět věc. I když jsi řekl, že nikdy nemáš ženy na jednu noc, stejně jsi mě využil!" Mé oči zaplaví slzy. Cítím se zničená a pošpiněná. Kdybych nebyla tak blbá, nemusela bych tady teď stát.

,,Já z tebe neudělal věc. No tak, vždyť se nic nestalo." jeho dlouhé, hubené prsty se začnou dotýkat mé odhalené paže, ale nevydrží mu to dlouho, protože instinktivně ucuknu.
,,Ale počkej, to jsem ti přeci neříkal."

,,Doma tě neučili, že nemáš věřit cizím lidem na internetu?" Utřu si vnější stranou ruky první slzy, které mi stékají po tvářích.
,,Jdi do háje, Hiddlestone!" 

***
Už když jsem včera, teda vlastně už dneska ráno, přišla domů, jen jsem si připravila krabici na moje věci z ateliéru. Včera jsem to myslela vážně. Odcházím. Nadobro. Nehodlám se nechat manipulovat. Včerejší noc mě utvrdila v tom, že nemůžu nikomu věřit, hlavně ne sobě. Byla chyba si myslet, že zrovna on by mě měl vážně rád. Nespala jsem ani minutu, ale ani to mě nezastaví v tom, abych si pro ty věci došla. Mám na sobě tepláky a mikinu, aby mě nikdo nepoznal a hlavně, kapuca na hlavě alespoň trochu zakryje můj rudý obličej od pláče. Proč to kvůli němu dělám? Nenávidím ho. Už od začátku. A teď mi ještě ublížil.

Snad ho v ateliéru nepotkám. Neměla bych z toho radost, ještě by se mi omlouval a snažil mě tam udržet. Nehodlám to pokoušet. Když vejdu dovnitř koukám do země, aby si vážně nikdo nevšiml toho, že nejsem zrovna v dobré kondici. Když v tom někomu přistanu přímo v náruči.

,,Omlouvám se." šeptnu spíše pro sebe. Chtěla jsem jít dál, ale ten někdo mě pořád docela silně držel za paži. Když trochu zvednu pohled, abych mu viděla do obličeje, oslní mě dva zářící diamanty.
,,Tome, pusť mě." Snažím se co nejvíce od něj dostat, ale marně.

,,Ashley, nech mě to vysvětlit, jo?" Přitáhne si mě ještě trochu blíž. Ihned se mi vybaví ten včerejšek. Jak jsme byli najednou jen my dva. Nic jsem neřešili.

,,Co se to tu děje?" Promluví na nás dívčí hlas. A sakra, Caitlyn. Oba jako na povel od sebe odskočíme.

,,Caitlyn, super, že jsi tady, musím s tebou mluvit." popadnu ji za paži a táhnu do maskérny, kde si ze své plátěné tašky přes rameno, vytáhnu složenou papírovou krabici na své věci.

,,C-co to děláš?" Nechápavě pozoruje jak si beru všechny své věci.

,,Dávám výpověď."

Máme tady drama :D Krásný den všem! Jak se máte?
Vím, že je tohle všechno opravdu hodně narychlo, ale není čas ztrácet čas, no ne? :D
Myslíte, že Ashley Tomovi vážně uteče? No nechám vás ještě chvilku napnuté :D
Jen jsem vám ještě chtěla poděkovat za vaší podporu. Mám ještě hrozně moc nápadů a hrozně se těším až se s vámi o ně podělím! Snad se vám tato kniha bude i nadále líbit. Slibuju, že do toho dám maximum <3

Tak jo, uvidíme se u další kapitoly! - Š