Šance na lepší život II

38. kapitola - Jméno

Profesorka Peregrinová se po dopoledním vyučování a vydatném obědě vydala do knihovny. Procházela chodbami, které byly přeplněné studenty, kteří měli přestávku než začne odpolední vyučování. Pár z nich ji pozdravilo a Alma jim na pozdrav pokývala. Hlavu měla plnou myšlenek. Přemýšlela, komu asi tak patřil ten prsten a jestli se jí podaří vypátrat i ten druhý. Kdyby ne, o nic nejde, přesvědčovala samu sebe. Ale nelíbilo se jí, že ministr ví o tom, že dopis, pomocí kterého zachránila Snapea před trestem, byl falešný. Jak na to mohl přijít, ptala se sama sebe. Její dopis byl dokonalý. Byl perfektní. Nepředpokládala, že by to ministr využil proti ní. Kdyby chtěl, mohla sedět v Azkabanu už dávno. Kingsley Pastorek byl ale čestný. Alespoň to jí říkal Albus. Ne, zjistí jak ten prsten zbavit kletby a poté nebude mít pocit, že někomu něco dluží, usmyslela si. Otevřela velké dubové dveře, které vedly do knihovny a svižným krokem se vydala až na konec místnosti. Letmo se podívala nalevo, kde byl stůl knihovnice. Nikde ji neviděla. Nejspíš měla někde jinde práci. Rychlým krokem míjela jednu řadu polic za druhou a dívala se po hloučkách studentů, kteří vysedávali u podlouhlých stolů. Většina z nich jí nevěnovala pozornost. Za to byla bývalá bystrozorka ráda. Už teď se pravděpodobně po celých Bradavicích vědělo, že studovala černou magii a nepotřebovala, aby studenti věděli ještě o tom, že jde do zakázaného oddělení. Profesoři sice mohli chodit do zakázaného oddělení kdykoliv se jim zachtělo, jenže většina z nich ho navštěvovala pouze tehdy, když bylo v knihovně minimum studentů. Vždy to totiž vzbuzovalo nechtěnou pozornost a někteří profesoři tvrdili, že by to studenty mohlo vybízet k tomu, aby se do oddělení vydali sami a bez povolení. Černovláska ale neměla času nazbyt a na pomluvy byla zvyklá. Provázely ji už od jejích školních let. Zvykla si na ně. Došla až před velikou černou mříž, za kterou se ukrývalo několik řad polic s knihami. Pár minut hledala v kapsách hábitu klíč a po chvíli ho skutečně našla. Opatrně ho vsunula do zámku a otočila jím. Ozval se nepříjemný skřípot, při kterém černovlásce běhal mráz po zádech a mříž se otevřela. Rychle vstoupila dovnitř a zabouchla za sebou. Teď už pomalu postupovala kupředu a očima přejížděla jednotlivé názvy knih. Nejprve objevila nějaké knihy o jedech, ale ty jí byly k ničemu. Dále našla knihy s popisem všemožných příšerných kouzel a knihy plné černé magie. A nakonec až na úplném konci jedné z polic uviděla pár knih o kletbách. Každou z nich pečlivě prostudovala a nakonec si vybrala dvě, o kterých si myslela, že jí pomohou. Rychle vyšla ven ze zakázaného oddělení, pečlivě za sebou zamknula a rychlým krokem pospíchala k pultu, za kterým už seděla knihovnice, která předtím byla Merlin ví kde.

„Dobrý den," pozdravila ji Alma odměřeně a položila na pult knihy. Knihovnice se na ně se zájmem dívala. Na Almin vkus až příliš dlouho.

„Takže je to tedy pravda," pronesla Cassiopeia Abernathyová a oči se jí rozzářily. Alma si uvědomila, že zní úplně jako Rita Holoubková, když se jí podařilo vypátrat nějakou senzaci.

„Co má být pravda?" zeptala se černovláska ledově. Bradavice vůbec nebylo to klidné místo, za které je považovala.

„Slyšela jsem pár studentů," pokračovala knihovnice šeptem, „že za vámi přišli nějací muži z ministerstva s kovovým trezorem. Prý se vás ptali na vaše prokleté předměty a na to, jestli se vyznáte v černé magii. Někteří studenti si myslí, že po vás chtějí zlomit nějakou kletbu." Profesorka Peregrinová se zhluboka nadechla. U Merlina, proč se tu nikdy nic neutají. Teď nebude mít na svou práci klid a vždy bude mít za zády hlouček zvědavých studentů.

„Neměla byste přikládat studentským klepům takovou váhu," řekla přísně a propalovala ženu před sebou pohledem. „Teď bych si ráda vzala své knihy a šla," dodala a rychle zvedla knihy z pultu.