Darkness between the stars

Mezi stromy

Cítila jsem pod sebou trávu, která byla mokrá od rosy. Foukal příjemný větřík a ve vzduchu už nešel cítit zápach kouře, ale vůně blízkého lesu. Zaposlouchala jsem se do zvuku lesa, kde si s koruny stromů hrál vítr. Čas od času praskla větvička. Tohle jsem si vychutnávala, dokuď jsem si nevzpomněla na to, co se stalo včera večer. Jak to, že jsem živá. Otevřela jsem oči, do očí mě uhodilo ranní sluníčko. Podívjsem se a vedle mě ležel ten muž s kápí. Ale vypadal jako... Zatajil se mi dech. Měl pootevřená ústa, nafiovělé rty a byl celá bledý. On je mrtvý. V dálce jsem slyšela hlasy. Co teď? Zavřela jsem oči.

,,Slyšela jsem o tý rodině." řekl hlas, ve kterém jsem poznala Zosmu. ,,Ale všichni zemřeli před 8 lety."

,,Co ty víš." řekl pravděpodobně Regulus.

,,Jak by asi přežila Regu?" zeptala se mírně podrážděně Zosma.

,,Nevím!"řekl hlasitěji Reg. ,,Ale dovedem ji za Siriusem, něco se mi na ní nezdá."pokračoval Regulus už klidněji.

,,Hmm"přitakala Zosma. Kam dovést? Ne, to ne. Počkám až ojsem se a vedle mě ležel ten muž s kápí. Ale vypadal jako... Zatajil se mi dech. Měl pootevřená ústa, nafiovělé rty a byl celá bledý. On je mrtvý. V dálce jsem slyšela hlasy. Co teď? Zavřela jsem oči.

,,Měli bychom ji probudit." řekl Regulus. A moje plány na útěk se sesypali jako domeček karet. Ucítila jsem dotek na své ruce. Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Vlevo bylo vyhaslé ohniště a kolem něj zřejmě věci Zosmy a Reguluse. Za mnou se rozléhal obrovský les. A vpravo byly moje věci rozházené okolo. Oni se mi hrabali ve věcech.

,,Vy jste se mi hrabali ve věcech?"zeptala jsem se naštvaně.

,,Museli jsme vědět s kým to máme tu čest." zašklebil se Regulus.Naštvaně jsem se zvedla, ale zamotala se mi hlava a proto jsem si radši znovu sedla.

,,Není ti dobře?"zeptala se Zosma a skenovala mě pohledem. Měla krásně zelené oči, které až svítily. Nebylo mi pod jejím pohledem dobře.

,,Jsem v pohodě." odpověděla jsem chladně. Pomalu jsem se zvedla a belhala jsem se k mému baťohu. Při cestě mě doprovázeli dva pohledy, když jsem byla u svých věcí, začala jsem je urychleně házet do baťohu. Když jsem byla hotová, tak jsem se na ně otočila. Stále mě sledovali a čekali na můj další krok. Chvíli jsem si je prohlížela. Zosma byla malá blondýnka s zelenýma očima. Působila na mě starostlivě a zřejmě byla milá. Byla štíhlá, na sobě měla košili s kravatou a kalhoty, vypadalo to jako školní uniforma. Za to Regulus byl vysoký s tmavě hnědými vlasy a ironickým úšklebkem na tváři. Měl šedé oči a také měl na sobě košili, ale bez kravaty. To oba přišli ze školy nebo co.

Nebylo času nazbyt, přád jsem slyšela šumění lesa. Naposledy jsem se na ně podívala. A nejrychleji jak jsem uměla jsem se rozeběhla do lesa.

,,Počkej!" slyšela jsem hlasy za sebou. Nebylo mi dobře. Měla jsem pocit jako by se mi měla každou chvíli rozskočit hlava. Mlžil se mi pohled. Najednou jsme do někoho narazila. Podívala jsem se na tu osobu. Byl to kluk asi mého věku. Měl blonďaté vlasy a hnědé oči. Nikdy jsem ho neviděla. Za mnou jsem slyšela hlasy. Otočila jsem se na něj.

,,Nevíš, kde se dá schovat." podívala jsem se něj s prosbou v očích. Chytl mě za ruku a táhnul mě za sebou. Najednou byl na jednoum stromě žebřík, začala jsem po něm šplhat. Když jsme byli nahoře, tak vytáhnul žebřík. Byli jsme nad koruny stromů, ktré byli krásně zelené. 

,,Díky." řekla jsem. Ten kluk se postavil vedle mě. Nic neříkal, jen se koukal do dálky. Za to jsem mu byla vděčná. Vyzařoval příjemnou a uklidňující energií. Možná, že byl Falnus. Falnus byli lidé, kteří žili v lesích. Vyzařovala z nich příjemná energie a byli velmi empatický. Byli to zajímavý lidé.

,,Kdo jseš?" zeptal se.

,,Mohla bych se zdržet aspoň přes noc?" přešla jsem jeho otázku.

,,Hmm."zamručel, nevím jestli to bylo ano nebo ne. ,,Mohla bys mi říct aspoň jméno, když jsem ti pomohl. Mohl jsem tě tam nechat." řekl a zadíval se na mě.

,,Capella" odpověděla jsem. To jméno jsem nevyslovila hodně dlouho. Bolelo to. Naposledy jsem ho slyšela z úst mého bratra.

,,Utíkej Capello!" znělo mi v hlavě. Bolelo to. Ten kluk se mezitím na mě koukal.

,,Aldon" řekl a usmál se a nastavil ruku. Pozvedla jem jeden koutek úst a podala jsem mu ruku. Stiskl ji.

,,Tak pojď, ukážu ti pokoj." řekl a otočil se a všel do stromového domku. Byl to krásný domek. Byl ze dřeva, ve dveřích byl závěs s korálkami.

,,Zuj si boty, ať mi to tu nepošlapeš." zula jsem si svoje boty a vydala jsem se za Aldonem. Měl to tu krásné. Po stranách měl světlý dřevěný nábytek. Na nábytku ve dřevě byli vyrytý různé obrysy. Na některých byli vyryté různé runy. Nekdě jsem je už viděla. Nemohla jsem si vzpomenout, když mi najednou v hlavě vytanula vzpomínka.

,,Jseš falnus?" zeptala jsem se a namířila jsem oči na jeho záda, která se vzdalovala dále do domku.

,,Ano" odpověděl klidně. Falnuse jsem viděla jenom jednou. Byl to maminčin přítel. Chodil k nám každou sobotu na oběd. Byl to velmi hodný člověk. Falnusové byli sami o sobě hodní lidé. Rychle se jim dalo věřit, ale každý má jinou povahu. Maminčin přítel byl hodný, ale lidé se rychle mění, hlavně v této době. Hlavně když vás ovládne strach. Pamatuji si, žekdyž jsem byla malá, vyprávěl mi příběhy. Proč udělal to co udělal, tak to nevím.

Procházeli jsme dalšími pokoji. Když jsme došli k pokoji, který byl menší, ale za to krásný. Měl velká okna, postel a vedle ní knihovnička, stůl a skřín byli naproti posteli. Došla jsem k oknu naproti dveřím. Výhled na koruny stromů. Otevřela jsem okno a nadechla se ranního vánku.

,,Je to tu krásný." řekla jsem a podívala jsem se na Aldona. ,,Čí je to pokoj?" zeptala jsem se a mezitím jsem se rozhlížela po pokoji.

,,Mé sestry" řekl a také se rozhlédl po pokoji. ,,Nikdy nechtěla, aby byl vymalovaný na žluto." řekl s pobavením v hlase. Podívala jsem se na žlutě natřené zdi.

,,Kde je?" zeptala jsem se ho.

,,Už tu není." usmál se smutně. Kývla jsem. Mohla jsem říct něco ve smyslu. Je mi to líto, ale neměla jsem ráda soucitný pohledy. Jemu to asi taky přišlo lepší. Usmál se.

,,Jsi zvláštní, Capello." řekl a podíval se na mě. Jen jsem se pousmála. ,,Na oběd přijde pár lidí." řekl a já kývla. ,,Měla jsi vůbec něco k snídani?" zeptal se.

,,Ne" řekla jsem a až teď jsem si uvědomila, jaký mám hlad.

,,Tak pojď." řekl Aldon a vydal se k dalšími dveřmi pryč. Vyrobila jsem hned za ním do dveří. Vešli jsme do prostorné kuchyně. Naproti nám byla čeká prosklená veranda. Před verandou byl dřevěný velký stůl. Vpravo byli křesla a knihovna. Sedla jsme si ke stolu. Aldon přešel ke kuchyni a začal něco vařit. Po pár minutách přinesl něco, co vypadalo dost nevábne. Podívala jsem se na Aldona.

,,Jez!" přikázal mi. Neduvěřivě jsme se podívala na tu brečku před sebou. Vzala jsem lžíci a kousek nabrala. Mělo to konzistenci puding a mělo to bažinově zelenou barvu. Lžíci jsem vložila do úst. Chutnalo to docela dobře.

,,Tak co?" zeptat se Aldon a sledoval mě.

,,Není to nejhorší."řekla jsem. A dala si další porci.

,,Tak bys mohla udělat oběd" řekl a otočil se, vzal si svoji porci a sedl si naproti mně.

,,Hmm" zabručela jsem. Ani se mu na mě nepodival a pokračoval v jezeni.

,,Taky bys mi mohla říct před kým jsme tě zachránil." řekl jakoby nic a pokračoval v jídle.

,,To bych mohla...ale neudělám to." řekla jsem a dala si sousto do pusy. Krátce se na mě podíval. Jen jsme povedla obočí.
,,A jen tak mimochodem, pokud chceš obědem na svoji návštěvu udělat dojem. Tak moje kuchařské dovednosti jsou nedostatečné." řekla jsme a zahledela jsme se na něj.

,,Hmm" zabručel a taky se na mě podíval. Zvedla jsem jeden koutek úst.

,,I tak vaříš, musím ještě někam jít." řekl a zašklebil se na mě. Dojedli jsme.

,,Tak zatím ahoj" řekl a začal slezat po žebříku. ,,Doufám, že až se vrátím, nebude to tu v plamenech." zavolal ještě. Jen jsme se pousmala. Šla jsem do ledničky. Bylo tam pár věcí. Něco jsem teda uvařila. Najednou se mi zamotala hlava. Začal se mi mlzit pohled. Snažila jsem nějak dopotacet k pohovce. Chtěla jsme se zachytit kuchyňské linky. Místo toho jsme na sebe nebo vylila. Začala jsme před očima vidět tmu. Ucítila jsme ještě náraz, jak jsme dopadla na zem. A poté konečně tma a ticho.