Krabice

Oliver

Abych byl upřímný ta část o hambě, co jsem napsal byla tak trochu moje zpověď. Od rána mě zavalují zprávy mých spolukapelníků, kamarádů ale i neznámých posluchačů kde jsem a zda je vše v pohodě. Chystal jsem se vypnout oznámení, když v tu mi napsal Leo. Samozřejmě byla první nutná tajná prohlídka jeho instagramu, kterou pravděpodobně taky absolvoval ale omylem mi dal like na jeden příspěvek. Bohužel jsem se dočkal jen fotek západů a východů což mě docela zklamalo.

   Teď už ale sedím v autě a znovu mířím k jeho bytu. Normálně bych měl na sobotu jiné - záživnější plány ale dnes jsem opravdu rád za tuhle příležitost. Nemám rád jarní počasí protože to pro mě znamená žádné kabáty a tak mám na sobě hnědé cargo kalhoty, bílé triko a smetanovou košili. Cestou mě napadne vzít nám kávu pro lepší hledání ztracené kamarádky. Zastavím se v kavárně před jeho domem a vezmu nám oboum frappuccino protože mi přijde, že Leo bude spíš na jemnější kávy. On sám je takový jemný skoro bych řekl až naivní. Takoví lidé jsou jako andělé pomyslím si, jenže se dají lehce zmanipulovat. Nedokážu pochopit odkud se u mě bere ta potřeba ho tak chránit.

   Dorazím před jeho dům a zazvoním na zvonek. Během sekundy se dveře otevřou a vykoukne z nich viditelně vystresovaný Leo.

,,No pro porovnání se včerejškem aspoň vypadáš jako kultivovaný člověk"

Prohodím. Tváře mu zrudnou a zadívá se do země. Veřte tomu nebo ne víc si ho spojuju s nějakým štěnětem než studentem na vysoké.

,,Včera se to zvrtlo... děkuju strašně moc, že si tu. Opravdu to pro mě hodně znamená, nevím jak jinak bych ji našel"

Podá mi do ruky peníze. Zamračím se, přehodím si oba kelímky do druhé ruky a položím peníze na komodu u dveří.

,,Mám plný ruce, nechceš mi radši pomoct s tímhle? Nech se pozvat od gentlemana"

Usměju se a podám mu kafe. V očích mu proběhne jiskra jakoby podvědomě čekal až mu kafe nabídnu i když věděl, že to se nedělá. Vyšel ze dveří, zamkl a vzal si ode mě kafe.

,,Tybrďo jseš skvělej, sice nevím jak víš moje jméno a oblíbený kafe a včera jsi se vlastně vloupal ke mně domů ale už teď tě mám rád"

Když to řekl rozesmál se, trochu se začervenal a podíval se do země. Jeho nálada byla nakažlivá.

,,Aby sis to ještě nerozmyslel"

   Společně jsme zamířili po schodech dolů a ke mně do auta. Sedl jsem si za volant a on samozřejmě vedle. Kulturák byl od jeho domu tak akorát na vysrkání malého kafe a pár rádiových písniček. Po cestě nikdo moc nemluvil, ať už jsme byli zaneprázdnění kafem nebo nepříjemnými myšlenkami. Určitě mu hlavou muselo běžet jak nechal napospas svoji nejlepší kamarádku, jak musela mít strach kde je a jak asi panikaří stejně jako teď on. Jestli je při vědomí. Já po očku stále sledoval svůj upozorněními blikající mobil. Zastavili jsme na parkovišti a těsně před dvěřmi budovy se zastavil.

,,Jakej máme vlastně plán?"