Učitelčina holčička

50

„Protože dnes s tebou ve škole budu jen jednu hodinu, rozhodla jsem se, že ti zkusím věřit a místo plínky ti dnes do školy dám normální kalhotky, ale kdyby něco, musíš za mnou hned přijít." Řekla mi, jako by to bylo něco normálního. Jako kdybych se počurávala běžně. Ale nechtěla jsem už nic řešit. Už jsem chtěla být v té škole a mít trochu svobody. Vtipné. Nikdy by mě nenapadlo, že se takhle moc budu těšit do školy. Rychle jsem to odsouhlasila a nechala ji, aby mě dooblékla. Poté jsem konečně dostala trošku prostoru a mohla jsem si skočit vyčistit zuby.

Obula jsem si boty, vzala batoh na záda a čekala. Miranda si ještě balila nějaké věci. Poté si obula jedny z jejich sandálků na podpatku a vzala klíče. „Ruku." Nařídila mi. Zmateně jsem se na ni podívala. Měla nataženou svoji pravici a čekala na mě. „K autu trefím sama." Odpověděla jsem tiše. „Ano, já vím, ale chci tě mít pod dozorem." Oznámila mi, a protože viděla, že stále nereaguji. Protočila oči, chytla si moji ruku sama a šly jsme.

Naštěstí jsem v autě seděla v předu. Nebyla jsem si jistá, až do jaké míry zajde a nerada bych přijela na školní dvůr v mé dětské sedačce. Avšak místo toho, abych se usadila sama, Miranda to udělala za mě. Otevřela mi dveře, a dokonce mě i připoutala. Snažila jsem se bránit, že to zvládnu sama. Ale nepomohlo to. Cestou jsme tenkrát místo běžných písniček poslouchaly dětské. Odpočítávala jsem minuty, kdy už budeme ve škole.

Miranda zaparkovala a já rychle otevřela dveře. „Uvidíme se třetí hodinu, a nezapomeň, že cokoliv uděláš, stejně se to dozvím!" řekla přísně. „Jo..." Zamumlala jsem. Ani jsem se s ní nerozloučila a rychle běžela dovnitř. Svoboda. Aspoň na chvíli.

„Co to máš za šaty?" zeptala se Kate, jakmile jsem vešla do třídy. „Uhmm... zkouším nový styl." Rychle jsem musela přijít na něco rozumného. „Wow... zajímavé, ale je to každého věc." Pokrčila Kate rameny. „Co Miranda včera? Je v pohodě?" Pokračovala Kate. Kéž bych jí mohla říct pravdu. Kéž bych jí mohla říct, jak mě Miranda potrestala. Ale nemohla jsem. Třeba se jednou dozví pravdu, ale ne teď. „Jo... už to neřešila...co ty doma?" Zkusila jsem změnit téma, abych to více nemusela rozebírat. „Jo.. šla jsem pak spát a bylo mi pak líp." Odpověděla mi. Víc jsme probrat nestihly, protože zazvonilo. Stejně jsem měla pocit, že se o přestávce na mě strhla vlna pozornosti kvůli mým šatům. Připadalo mi, že mě všichni tajně pozorují, ale protože ví, kdo se o mě stará, nic neříkají. Bylo to trapné. Byla jsem červená až za ušima a jen jsem doufala, že je to jen můj pocit a v realitě to nejde vůbec poznat.

Třetí hodina. Hodina s Mirandou. První dvě se daly zvládnout, navíc, aspoň jsem se mohla v rámci možností svobodně rozhodovat. Ale teď? Kdo ví, co přijde.
„Dobré ráno třído. Posaďte se." Miranda přišla do třídy a sedla si ke svému stolu. První udělala docházku, a poté si stoupla a začala psát něco na tabuli.

„Proč se mám řídit nastavenými pravidly? To je náplní vaší dnešní hodiny. Máte přesně čtyřicet minut na to, abyste se zamysleli a napsali esej na dané téma. Nic víc po vás dnes chtít nebudu." Ve třídě se ozvala úleva. Pro většinu lidí to byl dárek. Stačilo něco napsat a odevzdat. Ale pro mě? Věděla jsem, že to téma bylo mířeno na mě. Protože jsem ji zklamala. Protože jsem ztratila její důvěru. Rozhlédla jsem se po třídě. Všichni se dali do psaní. „Lexi, měla bys také začít." Okomentovala mé rozhlížení Miranda.

Znovu jsem protočila oči a koukla na ni. Chce vědět můj názor na to? Jak chce. Vzala jsem si papír a tužku a nahoru na první linku jsem napsala téma. Pak jsem se zhluboka nadechla a na druhý řádek napsala, že je to směšné. Ano, přesně tohle slovo jsem použila. Poté jsem spokojeně položila tužku na stůl, zkřížila ruce, opřela se o opěradlo a vítězoslavně jsem se na ni podívala. „Hotovo?" Miranda se mě zeptala, jakmile došla k mému stolu. V tichosti jsem přikývla. Miranda si ode mě vzala ten papír a podívala se na něho. Mohla jsem v jejích očích vidět tu zlost. To naštvání, a to, jak se musí krotit, aby nevybouchla. „To je opravdu všechno, co k tomuto tématu chceš napsat?" zeptala se Miranda a nadzvedla obočí. „Ano." Oznámila jsem jí. „Dobrá, beru na vědomí. Zbytek hodiny máš volno." Řekla a bez dalších slov odešla ke svému stolu.

Někteří jednotlivci pomalu také začali odevzdávat své úvahy, které byly na celý ten papír. Blázni. Ale aspoň to zaměstnalo Mirandu, která si ty práce v tichosti četla a já mohla být na telefonu.

Jakmile zvonek oznámil konec hodiny, rychle jsem se zvedla a šla s Kate na záchod, abych nemusela mluvit s Mirandou. Podařilo se to. Zbytek dne jsem nějak přežila. Pak ovšem nastal oběd, což také znamenalo brzké shledání s Mirandou. Snažila jsem se loudat. Pomalu jsem došla do šatny a vzala si své věci. Také jsem se snažila jít s Kate, co nejpomaleji a snažila se to uhrát na to, že mě bolí noha.

Když jsme vešly do jídelny. Miranda seděla u stolu. Přísně se na mě podívala a odvrátila zrak jinam. Věděla jsem, že je stále naštvaná. Ale měla vůbec právo na to být naštvaná? Vzala jsem si jídlo a sedla si k zadnímu stolu. Jednu výhodu to všechno ale mělo. Kluci z výletu si sedli k nám. Jedli jsme. Povídali jsme si a skoro jsem zapomněla na to, že mě za chvíli čeká jízda domů. „Hele, nechcete se podívat na moji motorku? Parkuji na dvoře." Zeptal se jeden z nich. Bez přemýšlení jsem přikývla. Odnesli jsme tácy a šli. Všichni čtyři. Miranda stále seděla u stolu a jedla. Rychle jsem proklouzla a doufala, že si mě nevšimla.

„Ta je pěkná." Řekla jsem, jakmile jsme byli na školním dvoře. Luke se usmál a sedl si na ni. „Chceš svést?" zeptal se mě a podal mi helmu. Chvilku jsem se rozmýšlela, ale pak jsem si ji vzala. A už už byla připravená si nasednout, když v tom jsem ucítila něčí ruku na mém rameni. Všichni kolem mě měli ustrašený výraz. „Omlouvám se, ale Lexi s tebou nikam nepojede." Ozval se něčí hlas a mě hned bylo jasné, že je to Miranda. „Ale já chci.." Ozvala jsem se a snažila se vymanit z jejího dotyku. „To je dobrý Lexi.

Tak příště." Snažil se celou situaci zachránit Luke. „Ještě chvilku a nemám problém ti tvými kamarády dát na holou." Pošeptala mi Miranda vzápětí. Hluboce jsem polkla. Ta představa byla hrozná. „Promin Luku, snad příště." Rychle jsem odpověděla. „Mějte krásný víkend." Rozloučila se Miranda s ostatními s velkým úsměvem. Jako kdyby se nic nestalo. Ostatní nám také popřáli krásný víkend, a hned poté se Miranda otočila a rozešla se ke svému autu. „Promiňte..." Řekla jsem všem a rychle spěchala za Mirandou, která už na mě čekala u auta.

*Jelikož myslím, že všichni budete mít zítra lepší plány. Další kapitola vychází již dnes! Zároveň vám s předstihem přeji krásný rok 2022. Z celého srdce vám přeji, ať jste šťastní a zdraví a plníte si vaše sny! Další kapitola vyjde příští týden a pak bude chvilku pauza, protože mě čekají zkoušky ve škole. Ale jakmile bude po všem, jsem zpět. Děkuji za vás! L*