Šance na lepší život II

37. kapitola - Prokleté předměty

„Albusovi mohu napsat dopis," řekla černovláska rozhodně. „On už bude vědět kde mě hledat." Při zmínce o Brumbálovi přeběhl profesorce McGonagallové přes tvář stín obav. A černovlasá žena si toho všimla. Srdce jí divoce začalo bušit na poplach. Cítila, že je něco špatně.

„Co se děje s profesorem Brumbálem?" hlesla těžce. Byla pravda, že už od něj dlouho neobdržela žádný dopis, ale předpokládala, že má spoustu práce se spravováním letaxového připojení, aby se mohl zase dostat do Bradavic.

„Nejspíš nic, slečno Peregrinová. Jistě je v pořádku, ale..."

„Ale?" hlas profesorky Peregrinové se teď třásl.

„Nedaří se mi s ním spojit. Psala jsem mu již několik dopisů, ale ani na jeden z nich mi nepřišla odpověď. Ale jistě to nebude nic vážného. Má hodně práce a..."

„Ani mně už nějakou dobu neposlal odpověď na mé dopisy," hlesla profesorka Peregrinová. Její tělo zaplavil příval obav. Co když se Albusovi něco stalo? Nikdy by si to neodpustila. Profesorka McGonagallová nejspíš viděla hrůzu ve tváři bývalé bystrozorky, protože k ní došla a lehce jí položila ruku na paži. Černovláska sebou nechtěně trhla.

„Jistě je v pořádku, Almo. Je to mocný kouzelník. Navíc je ve škole plné jiných kouzelníků a čarodějek."

„Nejspíš máte pravdu, paní profesorko, ale to jen dokazuje to, že musím odejít." Minerva se na ni nechápavě podívala. „Musím najít profesora Brumbála a přesvědčit se, že je opravdu v pořádku, jinak nebudu mít klid."

„Jste si jistá, že je to moudrý nápad? Samozřejmě že i já chci vědět jestli je Albus v pořádku, ale..."

„Je to to nejlepší co mohu udělat a...," profesorka Peregrinová se zarazila. Najednou si uvědomila něco, co ji předtím nenapadlo. Co její matka? U Merlina, úplně na ni zapomněla. Alma sice neměla tušení jak se jí dokáže matka zjevovat, ale předpokládala, že by pro ni bylo velmi komplikované se objevit, kdyby Alma neustále cestovala a snažila se najít Albuse. V hlavě se jí objevila malá odporná cela, ve které její matka strávila několik let. A Alma ji tam nechtěla nechat déle než bylo nutné. Musela se rozhodnout. Musela dát někomu přednost. „Zůstanu tu ještě měsíc," hlesla černovláska těžce. Do jejího srdce se zabodával ostrý osten viny. Bylo to neuvěřitelně těžké dát přednost jednomu ze dvou lidí, které měla ráda. Doufala tedy, že to Albus pochopí. Že na ni počká ještě měsíc. Doufala, že bude v pořádku až se zase shledají.

„To je skvělé, slečno Peregrinová," řekla profesorka McGonagallová a přátelsky se na ni usmála. „Jsem ráda, že jste své rozhodnutí přehodnotila."

„Nepřehodnotila, ale odložila," hlesla černovláska ledově. Bylo jí na nic. Fakt, že Albuse Brumbála nechala někde na pospas osudu ji rozežíralo zevnitř. Za dveřmi se ozval, zvonek, který ohlašoval začátek první hodiny.

„U Merlina," hlesla profesorka McGonagallová. „Už teď jdu pozdě na hodinu. Najdu si vás na obědě, slečno Peregrinová a ještě to probereme." Alma jen kývla. Profesorka McGonagallová rychle vyšla z ředitelny a nechala ji tam samotnou. Alma se podívala na prázdné zlaté bidýlko v rohu, na kterém sedával Brumbálův fénix. Úzkost, která předtím svírala její tělo, se vrátila. Přemýšlela, kde je asi Albusovi Brumbálovi konec. Přemýšlela, jestli se rozhodla správně.

Profesorka Peregrinová seděla za svým stolem v učebně obrany proti černé magii a dívala se ven z velkého proskleného okna. V koutku oka viděla studenty sedmého ročníku, kteří se pomalu shromažďovali ve třídě a usedali do svých lavic. Za pár vteřin zazvonil zvonek a třída ztichla. Bývalá bystrozorka přesunula svůj pohled od okna ke studentům.