Hierarchie /Adventní kalendář 2021/ ✓

1.

KAYLEEN DOVJE

Sedím u kuchyňského stolu a čekám, než se probudí. Je sobota, což znamená, že i když nemusí vstávat brzy do školy, vstane přesně v ten samý čas. Povětšinou především z toho důvodu, že musí chodit k našemu milému sousedovi, který je zároveň velmi zručný v hlídání dětí. A kdyby si s těmi malými rarachy náhodou nevěděl rady, vždy je mu k ruce jeho dcera, Hannah. Tu děti z okolí zbožňují.

Po několika měsících jsem si konečně mohla vzít v práci volno a strávit se svou dcerou nejen pár hodin večer, ale od probuzení po čas usínání. Je to již několik týdnů, co jsem jí slíbila, že si spolu vyrazíme do hor na procházku a poté zajdeme k stromkům rostoucím několik stovek metrů od našeho domova.Nezapomněla jsem, že žádala i piknik pod těmito rozkvetlými stromky.

,,Dobré ráno, princezno," záplava rudých vlasů a roztomilá dětská tvář se objevila v kuchyni. Stále ještě na sobě měla pyžamo, celé pomačkané od toho, jak se v noci převalovala, a unaveně si mnula oči. ,,Nechceš si jít ještě na chvilku lehnout? Dnes nikam nepospícháme."

,,Mám hlad," výmluvně se usměje. Samozřejmě. Jídlo je na prvním místě.
,,Tak co kdyby ses došla převléknout a já ti mezitím připravím něco dobrého k snědku. Co ty na to?" Chvíli to vypadá, že tu usne ve stoje. Má unavený pohled a dívá se nepřítomně přes místnost.
,,Dobře."
,,Připravila jsem ti na dnešek kalhoty a tričko, půjdeme na procházku," volám za ní, avšak odpovědí je mi pouze dupot malých chodidel po dřevěné podlaze.  Raději se pouštím do přípravy snídaně.

Sahám pro toustový chléb, máslo a její oblíbenou třešňovou marmeládu, na kterou se již třetím rokem snažím od paní Ekterové, která bydlí o dvě ulice dál, získat recept. Stále však tvrdí, že je to rodinná receptura, kterou nikdy neprozradí. Myslím si, že se s tím já i má dcera Lillian smíříme, tedy pokud budeme mít možnost si ji od ní koupit i další roky.

Připravené jídlo pokládám na stůl a zbylé ingredience pečlivě vracím na svá místa. Chléb do spižírny, máslo a marmeládu do ledničky. Mám v plánu si jít zpět sednout ke stolu, když se ozve zavolání z druhé strany našeho malého domku.

,,Mamí!" Se smíchem se rychlým krokem vydávám za hlasem mé malé uličnice. ,,Copak se děje?" No, možná jsem se ptát ani nemusela. Pohled na sedmileté dítě, které se snaží si hlavu prostrčilo rukávem, je všeříkající. ,,Copak to tady, prosím tě, vyvádíš?"

Otočila se, zatímco já si klekla na zem. ,,Nefunguje to!" No, zlatíčko, takhle to doopravdy nefunguje. Nevadí, opatrně a co nejněžněji jí přetáhnu tričko přes hlavu a raději jej dám stranou. Asi by to nevypadalo úplně dobře, kdyby šla s jedním rukávem o polovinu větším, než je ten druhý.

Řešení je jednoduché. Nové tričko a je to. Během pár minut už spokojeně sedí na své židli u stolu a láduje se snídaní. Při pohledu na ni mám stále úsměv na rtech. A proč by také ne? Je to to nejlepší, co se mi kdy mohlo stát. Ať už je náš příběh jakýkoli.

,,A -am -o pů--eme?"
,,Zlatíčko," říkám, když umývám hrnek od mé kávy a talíř od mé snídaně ,,kousej pomalu a nejdřív to spolkni, než začneš mluvit. S plnou pusou se nemluví."
,,A kam to půjdeme?"  Tentokráte jí rozumím již podstatně lépe.
,,K Srdcové skále," ozve se nadšené vypísknutí a hned na to už poskakuje po kuchyni jako smyslů zbavená. Sice tu existuje více než poloviční pravděpodobnost, že jí budu muset odnést celou cestu zpět, ale slíbila jsem jí, že se tam jednou podíváme.

,,Hned vyrazíme. Jen sbalím něco dobrého na cestu," spiklenecky na ní mrknu. To začne tleskat i rukama. Nedivím se, svačina znamenala naše oblíbené sušenky, zapečenou bagetu, kterou jsem připravila, ještě když spala, ovocný čaj a také pytlík gumových medvídků. Nevím, která z nás je milovala víc. I když asi Lillian, podle toho, jak nenápadně se snaží vypadat vždy, když zjistím, že nám začínají rychle mizet. To jim potom musím najít nový úkryt před hladovou mladou vlkodlačicí.

Vše připravené pouze přendám z linky do batohu, tedy ještě společně s mikinami, peněženkou, deštníky, klíči a dalšími podstatnými věcmi.

 ,,Lillian, jdeme zlato," čekám u vchodových dveří, abych jí pomohla s obutím bot. Zavazovat tkaničky sice umí, ale občas na to zapomínám a připomenu si tím staré časy, kdy jsem jí je musela pokaždé uvázat a ona pak na mne koukala, jaké kouzlo jsem to v ten moment provedla.
,,Ne, já to zvládnu, mami," to už zvedám ruce a udělám krok vzad.
,,Dobře, malá bojovnice." Raději se věnuji zavazování svých tkaniček, ačkoli má viditelnost je poněkud snížená slzami, které se mi do očí nahrnuly. Kdo by to řekl, že již za chvíli bude slavit osmé narozeniny? Vždyť je to tak nedávno, co mi ji osud složil do náruče. Rychlým mrkáním je zaženu.

 ,,Tak můžeme už jít?" Nedočkavá jako vždy. Otevírám jí dveře a s úklonou, která patří každé princezně, jí nechávám projít. Je to naše malá hra a myslím, že dokud mi ještě víc nepovyroste, zatím jí to bude i bavit.

Zamykám domek, vracím klíče zpět do batohu a upevňuji popruhy přes hrudník a boky. Můžeme vyrazit.
,,A kudy máme jít? Neztratíme se?"
,,Neboj se, když budeš cestou sledovat barvy na stromech, tak určitě ne."
,,Tak dobře."
A to byla poslední věta za dlouhou dobu. Během několika minut totiž začínáme vstupovat do hustého porostu lesa. Slunce svítí a dopadá na lesní půdu v proudech, které větve stromů mezi sebou propustily.

 Po dlouhé době se ozve má vlčice. Chce volnost, cítit vítr ve své srsti, zabořit drápy do lesní půdy a užívat si to prostředí. Touží po tom několik hodin jen běžet, odsunout do zapomnění posledních šest let, kdy jsem se proměňovala jen zřídka. A pouze pokud jsem věděla, že je Lillian v bezpečí a v mém okolí nikdo není. Zároveň vzpomíná na dny mého mládí, kdy několikahodinové běhy byly na denním pořádku, poněvadž jsem trávila více času jako vlčice, než jako člověk. Po chvíli se odmlčí - pochopila, že jsem jí znovu odsunula až na poslední místo v mém seznamu priorit.

 Snažím se zaměstnat díváním se pod nohy, abych nezakopla, když v tom se vedle mě ozve radostné: ,,Mami, podívej, veverka!" Lillian ukazuje směrem do větví jednoho ze smrků. Nejdříve nic nevidím, teprve až když nastartuji své vlkodlačí schopnosti, cítím ji a brzy na to i zahlédnu. Skutečně, několik metrů nad námi si na jedné z větví jehličnatého stromu malá veverka pochutnává na nějakém plodu.

 Brzy však zpozorní a ztuhne. Téměř by zásluhou svého tmavého kožichu splynula s barvou kmene, prozradilo jí však její enormně rychle tlukoucí srdce. ,,Je krásná," odpovídám, jakmile znovu vykročíme směrem k našemu cíli.
,,Jak je to daleko, mamí?" otázka, kterou jsem očekávala již od začátku, přišla o několik desítek minut déle.
,,Ještě chvíli. Ale velký kus už máme za sebou," snažím se jí povzbudit, protože je mi jasné, že jí začínají bolet nohy. V tichosti doufám, že zvládne dojít alespoň k té zpropadené skále. Když už jsem jí zmínila, kdo proboha pojmenuje velký kus kamene co trčí k nebi, Srdcová skála? Pochopila bych, kdyby ten tvar alespoň zdánlivě připomínala, ale to co tu stojí má spíše podobiznu staré pouliční lampy.

V momentě, kdy obrys oné skály začne být za stromy čím dál více zřetelný, jako kdyby se Lillian probudila. Znovu je plná energie. ,,Už jí vidím, už jí vidím!" křičí a rozbíhá se. Než stihnu zareagovat, tak pár kroků přede mnou zakopne a spadne na zem.