Last Christmas

Prolog

Je to tu zas. Chladný vzduch mě štípe do tváří a cuchá mi vlasy. Stojíme na nástupišti a čekáme na pár opozdilců z naší party. Je to naše tradice – letos již druhým rokem budeme přes Vánoce týden na chatě u Eliase, mého bratrance. Loni jsem se nemohla dočkat, až vyrazíme lanovkou na samý vrchol a na týden bez rodičů, ale letos mě svírá akorát nevolnost. Nejsem si jistá, jestli je to strachem z výšek, nebo tím, že ho opět uvidím. 

Otočila jsem se na Lukase, celý zářil nadšením, stejně jako já loni. Zdá se mi podezřele uvolněný, přestože vůbec nikoho z mých přátel nezná. Víceméně jsem ho sem propašovala, do party vůbec nepatří – nemá tudíž ani sebemenší tušení, co se loňské Vánoce stalo.  S Lukasem jsem se seznámila teprve letos v létě, když jsem byla s rodiči stanovat. Byl s rodiči na prázdniny ve stejném kempu, jako my. Když jsem ho poprvé uviděla, ozářil mě jeho nádherný úsměv. Díky němu jsem dokázala na loňské Vánoce zapomenout, teda dokud mi nezazvonil mobil s letošním pozváním a opět mi vrazil střep do srdce. Možná si říkáte, že jsem moc dramatická a byla bych sama proti sobě, kdybych nesouhlasila. Na svoji obranu musím ale říci, že jsem byla a možná stále ještě jsem pitomě zamilovaná holka.