Šance na lepší život II

35. kapitola - Otupělá

„Ano, to je možné, ale je to spousta možností, kdy by mohli být. Musíme najít něco konkrétnějšího."

„Máte pravdu pane Pottere," hlesla Alma. Připadala si úplně neschopná. Rychle do sebe dostala zbylý obsah sklenky a ihned nato ji dolila vínem až po okraj. Pohled zabodla do stolu před sebou. Za jejich rodinným domem byl veliký kopec. Přemýšlela, jestli už je zapadaný sněhem. Chodívala tam jezdit na saních. Jakoby znovu cítila tu rychlost a vítr, který ji šlehal do tváří. U Merlina, odfrkla si v duchu, na stará kolena ještě začne být sentimentální. Ale stejně nedokázala zabránit sama sobě nevzpomínat. Slyšela svůj dětský smích, který byl slyšet celým lesem, když se řítila z kopce dolů. Jako v mrákotách sáhla pro sklenku a vypila celý její obsah. Cítila, že se jí začíná motat hlava. Byla tak rychlá, tak nezastavitelná. Jakoby letěla. Matka jí zakazovala na ten kopec chodit, protože se bála, že by si Alma ublížila. Ale ona ji nikdy neposlechla. V dálce slyšela Potterův hlas, ale nerozuměla tomu, co říká. Třesoucí se rukou dolila do skleničky zbylý obsah lahve. Chvíli se dívala na rudou tekutinu. Vypadala jako krev. Její ruce se začaly třást. Jednou nestačila na svých sáních zabrzdit dostatečně rychle a odřela si ruce o kameny, když se snažila zbrzdit svůj pád. Zvedla sklenici k ústům a pomalu ji vypila až do dna, doušek po doušku. Teď už se jí hlava motala hodně. Ale nebylo to něco, na co by nebyla zvyklá.

„Paní profesorko," ozval se černovlasý mladík naproti ní. „Měli bychom už jít."

„Proč?" zeptala se profesorka nechápavě. „Vždyť jsme nic nevyřešili." Podívala se na lahev, kde už nebyla ani kapka alkoholu. Zamračila se.

„To nevadí, " řekl rychle. „Jste si jistá, že vám je dobře?"

„Jsem si naprosto jistá," ušklíbla se Alma. Lhala. Bolela jí hlava a z vína jí začínalo být trochu nevolno. Neměla toho vypít tolik najednou, vyčítala si. Ale už se s Potterem nehádala. Nejistě se postavila a začala se přehrabovat ve svém plášti, kde hledala měšec s penězy, aby mohla zaplatit. „U Merlina, kde jen může být?" mumlala si pro sebe a rozzlobeně prohledávala jednu kapsu za druhou.

„Nic se neděje, paní profesorko," řekl mladík klidně. „Já to zaplatím."

„To je nepřípustné," řekla černovláska hlasitě. Pár kouzelníků se na ně otočilo. „Já vás pozvala, tak bych měla i platit.

„Nechte to být," řekl nebelvír. „Pozvete mě jindy."

„Když myslíte," řekla profesorka a ušklíbla se. Její bývalý student nechal na stole pár mincí a vydal se ven ze dveří. Černovláska šla vrávoravě za ním. Všechno kolem ní se točilo. Připadala si jako v nějakém prapodivném snu. Nejednou narazila do něčeho měkkého. Pokusila se zaostřit svůj zrak aby viděla koho to vlastně srazila. Byl to Potter, který se konsternovaně díval před sebe.

„Vidíte to také, paní profesorko?" zeptal se jí. Podívala se tím směrem, kterým se díval i on. Neviděla nic zvláštního. Pouze dva muže, kteří si rychle nasazovali veliké kapuce a rozhlíželi se kolem sebe. „To jsou oni," vyhrkl mladík tiše.

„Kdo oni, pane Pottere? Musíte se vyjadřovat srozumitelněji nebo...," pronesla profesorka důležitě.

„Přece ti smrtijedi," šeptal naléhavě. „Jsou to ti muži před námi. Musíme je chytit."

„V tom případě," ušklíbla se profesorka a chtěla svou větu dokončit, jenže se jí zamotala hlava. „U Merlina," hlesla.

„Paní profesorko?" řekl mladík nechápavě.