Jmenuji se Jazzi a mám velmi těžký život. Můj otec od nás odešel když mi bylo devět let a našel si novou přítelkyni, se kterou má děti a mě a mamku vymazal ze života. Mamka se po rozvodu zhroutila a začala pít, brát i drogy a začala mě bít, bylo nejhorší když si to pak nepamatovala. Když mě zbila tak jsem vždycky utíkala, někam kde nikdo nebyl. Vždycky jsem si zaběhla za město ( a to naše město bylo velmi velké takže jsem si pořádně zaběhala a díky tomu že jsem tam běhala každý dem tak mám vypracovanou postavu) do lesa, kde jsem si našla takovou menši skalku a tam jsem si to hezky upravila a měla jsem takové odpočinkové místečko. Ve čtrnácti jsem se přihlásila na gymnázium, v den kdy se odehrávaly přijímačky se mamka zase ožrala a tak mě nemohla odvést, byla jsem zhroucená. Musela jsem se tam, ale nějak dostat a tak jsem se rozhodla že tam zaběhnu. Vzala jsem batoh a běžela jsem jako o závod a udělala jsem dobrou věc. Našla jsem si tam kamarády což mě velmi překvapilo, protože jsem velmi velký introvert a našla jsem si tam také nejlepší kámošku Simču, které jsem řekla i to co se u nás děje a nabídla mi že kdykoliv můžu u ní přespat. Chodila jsem k ní spát snad skoro každý den a jejím rodičům to nevadilo a mé mamce také ne, ta se povalovala někde po hospodách občas jsem pro ní musela dojít, to bylo pro mě nejhorší když mě tam nějaký starý dědek chtěl znásilnit. Simči rodiče byli pro mě rodina. Se Simčou jsem začali poslouchat Kpop a oblíbili jsme si velmi Jižní Koreu. Začali jsme se učit Korejsky a naučili jsme se mluvit velmi plynule. O rok později mi napsal jeden kluk. Nejdřív jsem si s ním nechtěla psát, ale pak jsem se odvážila mu napsat. Psali jsme si dlouho. Zjistila jsem že je to Korejec, že se jmenuje Duck Hwan a že je o rok starší(takže 15 let) , byla jsem velmi šťastná. Nejdřív jsem mu nechtěla říct moje jméno byla jsem pořád nejistá. Než mi jednoho dne zavolal (přes face time), přestala jsem být nejistá a řekla mu své jméno. Byl velmi přitažlivej a já jsem mu byla asi také přitažlivá. Volali jsme si každý den až jsme se do sebe zamilovali. Když jsme si vyznávali city oba dva jsem brečeli a Simča také, protože to celé slyšela.
Takhle Hwan vypadá:
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Náš vztah drží až do dnes. Coz jsou už tři roky. Před týdnem jsem oslavila moje 18 narozeniny. Mamka mě na moje narozeniny zbyla a já se rozhodla že se přestěhuju do Koreje. Zavolala jsem Hwanovi a řekla jsem mu co se stalo a rozhodla se že se odstěhuju do Koreje a pojedu za Hwanem, když jsem mu to oznámila byl velmi šťastným a hned mi nabídl ať se k němu přestěhuju. Chtěla jsem si objednat letenky, když jsem si vzpomněla, že musím jít do školy a zrušit školu. Šla jsem tedy do školy za ředitelkou. Ředitelka nebyla moc šťastná, ale povolila a popřála mi hodně štěstí. Když jsem přišla domů hned jsem si objednala letenky a šla za Simčou jí to oznámit ,,To si ze mě děláš prdel! Ty si poletíš do Koreje a mě tu necháš! Pojď sem." Vynadala mi a rozesmála se a přitom se rozbrečela a já také. Objali jsme se a já u ní ještě jednou přespala. Když jsme se ráno rozloučila s jejími rodiči chtěli mě odvést nejdřív jsem nechtěla, ale svolila jsem a tak jsme jeli všichni na letiště a Simča mě celou dobu objímala ,,Nepustím tě, nikdy" Rozesmála jsem a já jsem napsala Hwanovi:
Jazzík: Ahojky už jedeme. Těším se na tebe.❤
Hwaníķ: Taky se na tebe těším. Příjemný let. Vyzvednu tě na letišti.❤❤❤
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Na parkovišti u letiště jsme se všichni rozloučili. ,,Děkuji vám strašně, moc byli jste moje druhá rodina a nikdy na vás nezapomenu a přijedu se na vás podívat děkuji moc. Budete mi strašně chybět." Objala jsem Simči rodiče. ,,Ty nám budeš taky chybět. Měj se tam pěkně." Pak byla na řadě Simča a obě jsme se rozbrečeli. ,,Budeš mi strašně chybět. Co si tady bez tebe počnu?" Objala jsem jí a po celém parkovišti byly slyšet naše vzlyky ,,Neboj přijedu sem a ty taky. Nikdy na tebe nezapomenu a budeme si volat, každý den." Objímali jsme se ještě pět minut, ale pak už jsem musela jít. Simči taťka mi ještě vyndal kufr a pak jsme se ještě všichni objali. Když jsem vyšla směrem ven z letiště tak jsem se na ně ještě koukla a zamávala jsem jim, pak jsem se už rozešla na letiště.
