Daddy? Sorry. (LS, CZ)

2.

Dalšího dne ráno se Harry oblékl do toho nejlepšího oblečení, jaké měl. I tak to moc nebylo, ale co mohl dělat? Byl chudý.

Pro jistotu se ještě podíval na vizitku a po kontrole adresy odešel z ubytovny. Počkal, až přijede autobus a pak se jím nechal svést až před obří budovu, která se tyčila nad všemi okolními. Musela mít snad padesát pater, ne-li více. Harry vstoupil do otočných dveří a nemohl slovy popsat tu nádheru, co kolem sebe viděl.

„Um... Pane?" mávala na něj paní od recepce. Harry k ní došel a vyslechl si, co chtěla.

„Omlouvám se, ale do této budovy smí jen... No prostě lidé, co tu mají co dělat."

„Ale já tu mám co dělat." bránil se Harry, načež si ho slečna přeměřila pohledem od hlavy až k patě.

„Podívejte, tohle je vysoce postavený podnik, nenuťte mě volat ochranku."

„Já nelžu! Včera jsem dostal od nějakého vašeho kolegy tohle." řekl Harry a vytáhl z kapsy zlatou vizitku.

„Ježiši. Omlouvám se, netušila jsem, že... Nasměruji Vás, kam jít." recepční najednou úplně změnila tón hlasu. Harry to nechápal, ale neřešil. Hlavně ať nepřijde pozdě.

„Běžte támhle k tomu zlatému výtahu a zmáčkněte nejvyšší patro. Pak jděte chodbou až na konec, tam najdete jediné dveře. Za nimi má kancelář šéf, ukažte mu vizitku. A mimochodem... Kdyby šlo se před ním nezmínit, že jsme měli tenhle nepatrný incident, byla bych Vám moc vděčná."

„Děkuju za pomoc. Nic mu neřeknu." odvětil Harry a snažil se nezapomenout, co má dělat. S kývnutím na pozdrav odešel k výtahu a po jeho přijetí zmáčkl to nejvyšší patro, jaké našel. Všechny budovy kolem měli pater asi třicet. Tahle jich měla skutečně rovných padesát.

Třeba je šéf skrček a jen si něco kompenzuje. Pomyslel si Harry. Výtah jel rychle a téměř neslyšně. Za nedlouho tak stál v padesátém poschodí. Jediné, co tu bylo, byla dlouhá chodba a na konci jedny dveře. Harry se k nim vydal a už už chtěl zaklepat. Pak si ale všiml zvonku vedle nich. Tak ho zmáčkl a postavil se o kousek dál. Dveře se během chvilky otevřely a v nich stál okouzlující mladý muž. Zprvu vypadal trošku naštvaně. Jen koukal na Harryho, který se pod jeho pohledem musel krčit strachem, a nic neříkal.

Až když mu Harry ukázal vizitku, tvář mu roztála. Naštvaný výraz nahradil vřelý úsměv.

„Pojď dál." pozval ho a nechal ho projít kolem sebe. Harry rychle proklouzl a pokračoval dál do místnosti. Byla moderně vybavená, prostorná a celkově naprosto skvělá. Kromě běžných kancelářských věcí jako je tiskárna, pracovní stůl a tak dále, tu byl i gauč, kávovar, lednice, fotbálek a vlastně všechno, na co si jen člověk vzpomněl. Kancelář ale měla více místností. Do těch Harry ale neviděl, dveře byly zavřené. Šéf se přemístil ke svému stolu, ale nesedl si. Otočil se k Harrymu zády a hleděl z obrovského okna ven.

„Tak ty budeš ten kluk z baru, co ho tam včera viděl jeden z mých lidí."

„Um... Ano, to jsem já. Jmenuju se Harry Styles a potřeboval bych práci. Jen mě nikde nechtějí a tak jsem včera utápěl špatné myšlenky v nějakém laciném alkoholu."

„To jsem se doslechl, ale to mě nezajímá. Zajímá mě tvůj příběh, Harry. Posaď se." otočil se k němu šéf a ukázal na židli naproti svému stolu.

Harry ho radši poslechl a udělal si pohodlí.

„Dáš si kávu, nebo čaj? Nebo snad něco ostřejšího? I když ty zrovna nevypadáš, že bys měl věk na alkohol."