Prokletí

Kapitola III. - Vzestup

Skrze popraskané tabulky zaprášeného skla pronikaly na zem jemné paprsky vycházejícího slunce. Vítr kličkoval mezi rozvalinami chýše, nacházel nepatrné skulinky v hromadách střešních tašek, obtáčel se okolo zbytků trámů a na závěr narážel do lykantropova zuboženého těla. Celou noc hustě pršelo a tenoučký proud kapek právě odnášel poslední zbytky uhlově zbarvené krve, která se do nasáklých prken už nemohla vpít.
          Když okolo Mora procházela srna, byl při smyslech. Uvědomoval si každý její pohyb a zpozornil, když se šustění přibližovalo jeho směrem. Jakmile se pokusil vzepřít, ostrá křeč ho jen připevnila k bahnité zemi a zcela zastřela jeho smysly. S bolestnou grimasou se přetočil na záda a ztuhl. Necelých pár čísel od něj ho teskně pozorovaly dvě černé oči připomínající nekonečně hluboké studánky. Jejich pohled Mora propaloval až do nitra, jako by zkoumal jeho minulost, brouzdal se ve vzpomínkách a tiše s ním soucítil. A i on ji chápal. Brzo či později se srna stane něčí kořistí, ať už se bude jednat o predátora, člověka či Prokletého. Její srst pravděpodobně lidé prodají a predátoři rozcupují. A i přes to všechno srna jen krátce zamrkala, pomalu se otočila a ladně odešla. Mor se nad celou situací zahořkle pousmál.
           Vysoko nad ním začalo zpívat hejno vypasených slavíků. Na rozdíl od ostatních ptáků, o kterých často ani nevěděl, že existují, znal jejich štěbetavý hlas až proklatě dobře. Když ještě chýše bývala chalupou a měla zápraží, slétávali mu během podzimů přímo na stůl a kradli čerstvě natrhané borůvky. Vzpomněl si, že jako malý se dokonce naštval tak moc, až se rozhodl jednoho vypaseného slavíka chytit. Nakonec skončil s naraženou rukou a tržnou ránou nad okem, když přepadl přes zábradlí přímo na ostrý kámen. V duchu se tomu zasmál. To všechno teď bylo pryč. Zůstal jen on a jeho... „Dýky," blesklo mu hlavou, „kde mám sakra dýky."

Artemis našel brzy. Trčící rukojeť z hromady páchnoucího masa bylo těžké přehlédnout. Opatrně, aby více nepoškodil kožešinu, ji z hrudníku Prokletého vytáhl a zasunul do opasku. Ztěžka pak procházel mezi nahromaděnými sutinami, opatrně odsouval trosky nábytku, odklízel polámané střešní tašky, ale po Orionu ani stopy. Místo něj však našel i svitky, které předchozí noci horlivě studoval. Většina z nich byla promáčená a některé byly kompletně zničené. Mor si s tím hlavu nedělal. Jen spokojeně odtáhl další kamenné cihly a shýbl se pro zlámaný luk. Když posbíral vše, co potřeboval, posadil se do mokré trávy, rozpustil si dlouhé, kaštanově hnědé vlasy a zatřepal s nimi. Smítka prachu, lístky a malé větvičky se okamžitě rozletěly do všech stran a Mor je začal pročesávat prsty. Občas konečky ponořil mezi vlhká stébla vysoké trávy a následně rosu nanášel na spletená místa. Po chvilce stáhl pramen vlasů zpět do copu a obvázal ho hnědou stuhou.
          Pamatoval si, že v okolí lesa rostly marilky. Drobné azurové lístky vykvétaly poblíž řek kromě zimy celý rok a hojně se používaly v Lzenorských parfumériích. Na jedné ze svých výprav střetl potulného prodejce, kterému pomáhal vytáhnout kočár zapadlý do bahnité cesty. Ten mu na oplátku daroval jednu lahvičku, kterou Mor prodal na prvním tržišti, které našel a za peníze si koupil jelenicový toulec. Zvedl se, jednou rukou uchopil zlomený luk a do druhé černý plášť, ve kterém měl sbalené svitky. Naposledy se podíval na trosky chýše, která mu po sedmnáct let skýtala pocit bezpečí, a se sluncem nad hlavou se vydal vstříc neprobádanému světu. Stříbřitá říčka se táhla útulným údolím a krčila se pod pahorky Marigoldova pásu. Vysokou trávou se proháněla lovná zvěř. Nebem plachtily opozdilá hejna tažných ptáků a proud odnášel špičaté lístky, které opadaly z přilehlého jasanu. Mor nabral vodu a zabořil do dlaní zpocený obličej. I na podzim teploty drasticky klesaly a stoupaly. Kard ležel na opačném konci od Mrtvých plání a počasí se měnilo dle nálady. Každoročně se stávalo, že během zimy sníh kompletně roztál či během léta přišly mrazivé větry. Jakmile ze sebe spláchl pot a uhasil žízeň, přebrodil se na rozkvetlou louku a začal sbírat světlé modré kvítí. Okvětní lístky pečlivě ukládal do koženého váčku, který našel na dně kapsy pláště. Překvapilo ho, kolika květům se podařilo přežít sklizeň nedotčených. Perfuméři se pokoušeli natrhat jich co nejvíce, ačkoliv v celém lese rostlo přes patnáct dalších rostlin vhodných k lisování. Když byl hotový, obrátil pozornost zpět k mělké říčce. Otevřel kožený měšec, palcem urovnal kvítí na dně váčku a volné místo zalil vodou. Několikrát s ním zatřepal a položil ho na rozpálený kámen.
         Jestli existovalo něco, co potřeboval více než koupel, byly to peníze. Kručení břicha by přilákalo k páření i medvěda a bez luku nemohl lovit. Vylil na sebe vodu z váčku, vylezl z řeky a začal se oblékat. Mezitím zapřemýšlel. Pokud chce prodat ostatky vlkodlaka, musí vyrazit do Potie. Městečko obklopené lesem bylo odjakživa místem obchodu. Kromě toho se město ale hemžilo i dřevorubci, lovci Prokletých, a především ševci a překupníky, kteří za srsti bestií platily nemalé peníze.
          Cesta do Potie byla zdlouhavá a namáhavá. Pravá ruka ho silně pálila a na levou nohu nemohl pořádně došlápnout. Zlomený luk mu neustále narážel do zad a jakmile mu svitky z pláště vypadly napotřetí, zasunul je do toulce mezi šípy. Když tedy štěrková cesta zatočila mezi stromy naposledy a plynule se přeměnila v dlažební kostky, spadl Morovi kámen ze srdce. Jenže něco bylo jinak. Dřevěné hradby byly zpola ohořelé, netyčilo se nad nimi tolik domů a u brány místo strážných hlídkovali dva stařešinové. Klidné město čpělo životem a zvuk bušících kladiv do trámů byl z dálky slyšet čistě a jasně. Smích z přiléhajících ulic se nesl vzduchem jak dým při požáru a Mor by se zapřísáhl, že slyšel i zpěv.
          Po chvilce si ho jeden ze strážných všiml. Zvedl ruku nad hlavu, zamával mu a šouravou chůzí se za ním vydal. „Buď zdráv," řekl stroze a rychle si ho prohlédl. „Další lovec Prokletých, co tu chce prodat ostatky nějakého trpaslíka? Jako kdybychom neměli dost starostí s lapkama, kteří nás tu přepadávají snad každý týden!" postěžoval si a nevěřícně zakýval hlavou.
          „Vlkodlaka. A ty lapkové mě mrzí," odsekl mu Mor a opřel se mu rukou o rameno. Stařík to přešel beze slov. I na něm byla vidět únava. „Nevím, jestli Marsh bude toho tvého Vlkodlaka chtít. Jeho dům bohužel shořel až k základům. Jak sis asi mohl všimnout," kývl hlavou směrem k bráně, „před pár dny jsme se konečně vypořádali s jedním problémem a teď se město renovuje. Království se na nás jako vždycky vykašlalo, takže kácíme okolí lesa a snažíme se přežít. Peněz je málo," odmlčel se. Nejspíše čekal, že mu Mor odpoví, ale marně. „No, nebudu tě tady zdržovat dlouho," usmál se nakonec a pokrčil rameny.
           „Vítej v Potii."

Malebné městečko se na podzim choulilo do žlutého kabátu. S nadcházející zimou se před chudinskými domy hromadily snopy přebytečné slámy na opravu střech, chodníky zdobily spadané lístky promíchané s odštěpky z dřevěných trámů a na náměstí vykládali mešťané pytle se zeleninou. Z domů za nimi vybíhaly nadšené děti s miskami a prosily je, aby jim pár mrkví či hlávku květáku věnovali, vždyť přeci znají jejich otce. Dřevěná lešení obtočená okolo fasád hrázděných domů se vykláněla nad rušnou uličku a zakrývala pochmurně šedá stahující se mračna, která se připravovala rozehnat skupinku do rozestavěných příbytků.
          Nebe protrhly první kapky a děti začali vesele křičet. Mor si hlasitě povzdechl a zatočil k místu, kde ještě před rokem stával Marshův dům. Hlavou mu probleskla vzpomínka na den, kdy se s Halandem viděl naposledy. Seděli tenkrát v křeslech v přístřešku před kovárnou a hlasitě se o překupníkovi těl bavili. Podle kováře to byl podivný, zvrácený a prohnilý obchodník se slabostí pro mrtvá zvířata. Několikrát pro něj i koval dýky na stahování kůže a krátké, ale ostré nožíky na pitvání mrtvol. Nikdy ho neměl rád, ale když se ho Mor zeptal, proč od něj tedy přijímal objednávky, pokrčil rameny a napil se piva. „Ten šmejd platil strašný peníze."
          Morovi ale nic jiného nezbývalo. Neměl u sebe jedinou minci a žaludek se mu svíral bolestí. Když se prokličkoval davem prchajícím před přicházejícím deštěm a dostal se k místu, kde stával dům překupníka, našel jen ceduli zapíchnutou do země. „Obchod velkého překupníka Prokletých Marshe Mihralla je přímo za Vámi!" Otočil se. Nad domem se vyjímala bílou barvou natřená cedule „Marshův obchod". Nechápal, jak si jí nevšiml hned. Zaklepal třikrát silně na ornamenty zdobené, dřevěné dveře, ale nikdo nepřicházel. Chvíli čekal, načež do nich naštvaně kopl. „Mám mrtvolu vlkodlaka, chceš ji?" zvedl hlas. A dveře se s hlasitým vrzáním otevřeli.